BIO AMON

Druhý den jsme se všichni přemístili na levý břeh Dunaje do Gobelsburgu ve vinařském regionu Kamptal. Název dostala vinařská oblast podle řeky Kamp. Kamptal je jednou z největších a nejvýznamnějších oblastí pěstování vína v Rakousku, má pestrou skladbu podloží, od naplaveného štěrku a spraší až po pouštní pískovec a vulkanické složky, čímž se odlišuje od ostatních sousedních regionů. Lokalita je vystavena teplým větrům z panonské nížiny a od severu chladnému proudění vzduchu z vrchoviny Waldviertel.

Do jednoho z center Kamptalu vinařské obce Gobelsburg jsme se s Evženem a Dášou vydali z Kremže vlakem. Beru to jako zajímavý zážitek vyrazit za vínem místní lokálkou. Ostatní za námi dojeli autem. Před návštěvou místních vinařství jsme prošli hlavní ulicí, minuli zámek na vyvýšeném bodě nad okolní zástavbou. Zdejší dominanta byl původně hrad přestavený v 18. století na barokní zámeček, který se posléze stal správním centrem cisterciánského kláštera ve Zweltu. Naštěstí se ho po devastaci na konci druhé světové války podařilo zrekonstruovat a v současné době se využívá jako budova vinařství a část je pronajata pro ubytování. Možná za to vína odsud stojí, ale já jsem zde nic neochutnal.

Vinařství Haslinger z Inzersdorfu

Na další štaci jsme se museli přesunout autem. To je jedna ze zvláštností akce, která se koná na území třech vinařských regionů, v desítkách obcí, stovkách vinařství. Organizátoři sice zajistili několik linek autobusů, kde se jen stačilo prokázat zakoupeným náramkem a nemuselo se platit. Naše osmičlenná skupina však bydlela mimo plánované trasy akce, a tak Mirek vzal auto a postupně nás mezi vinařstvími převážel. V Rakousku platí tolerance alkoholu ve výši 0,5 promile, takže sice s námi ochutnával, ale pravidelně se měřil, zda může jako řidič pokračovat.

Cílem byla závěrečná návštěva dvou vinařství výše po toku řeky Traisen na úpatí hory Theyeren v obci Inzersdorf. První místo mi přišlo povědomé. Skutečně ve vinařském dvoře Weissinger jsem byl již před dvěma roky. 

Další dva vinaři z Reichersdorfu

Pár metrů od vinařského dvora Markuse Müllera, vlastně přes křižovatku, jsem okoštoval vzorky dalšího vinaře z Reichersdorfu. Naše skupina se nahrnula do Winzerhofu Jürgena Wallnera. Opět mladý sympatický vinař, který nedávno převzal štafetu po svém otci a pokračuje ve vysokém standardu převážně bílých vín. Řada ocenění z AWC Viena a z bodového hodnocení Falstaff vypovídá, že se jeho vínům ve srovnání s ostatními daří.

Z předchozí ochutnávky jsem si odnášel Riesling, tentokrát jsem podlehl vábení Grüner Veltliner „Sonnenplatz I“, DAC 2024. Suchý veltlínek s 1 gramem zbytkového cukru a 5,7 gramu kyselinky na litr, oceněný právě Falstaffem, mi rozehrál koncert na patře svou ovocností a zároveň nahořklým pepřovým dojmem. Ten se bude doma panečku pít, až budu na putování po traisentalských vinařstvích vzpomínat. A že teda budu…

Traisental, Wein Frühling 2025, začínáme u Müllerů

Před dvěma lety jsem s přáteli zavítal do Dolního Rakouska na akci otevřených vinařství, při příležitosti jarních ochutnávek prvních lahvovaných vín předchozího ročníku. Dostal jsem tak šanci seznámit se s úžasným světem vín produkovaných nedaleko Kremže po obou březích údolí Dunaje a vtékajících řek. Ochutnal jsem tam stovky vzorků tří vinařských regionů Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. 

Žasnul jsem z toho, že nedaleko našich hranic vinaři nabízejí vína vlastně ze stejných odrůd, na jaké jsem zvyklý kdekoliv na Moravě či Čechách, ale vlastně de facto jde o úplně jiná vína, neboť k hroznům vypěstovaným v daném terroir vinaři přidávají své zkušenosti a tradice, přese všechno co nás spojuje, tak v tomto jsou v mnohém odlišné od těch našich.

Využil jsem letos znovu pozvání Mirka a Dáši a na Wein Frühling vyrazil znovu. Hodně mi pomohlo, že se přátelím s Dáši bratrem Evženem, který obětavě vzal auto, postaral se o řízení, a hlavně domluvil rodinné zázemí v Jaidhofu, v dojezdové vzdálenosti všech nejvýznamnějších vinařství. A když je člověk na místě, má kde spát a o vínech od rána do večera komunikovat se skupinou podobně postižených nadšenců, nic jiného než užívání krásných chvil vás nemůže potkat.

Vinobraní ve Ville Richter

Tak už to mám letos za sebou. Burčáky, vínka od českých a moravských vinařů na řadě atraktivních míst po Praze. Zkrátka, pořádaná vinobraní jsou pro mě, milovníka vína ohromným pokušením. Nejde o alkohol, to už snad čtenář mých textů pochopil, jde o vůně, chutě, terroiry, vinaře, rozhovory s lidmi, kteří jsou na tom podobně, jako já. 

A jak? Myslím, že jsem si mezi těmi všemi ochutnávkami našel řadu vín, která mě potěšila a ke kterým se budu vracet. Kromě uplavaného koštu pod žižkovskou televizní věží a zrušeného vinobraní v trojské botanické zahradě, se všechna ostatní setkání povedla. 

Co jsem si z letošních vinobraní pro sebe odnesl? Možná dva poznatky. Mnozí moravští vinaři ztrácí zájem o osobní setkávání se svými zákazníky a nechávají ochutnávky na obchodnících. Jasně, o vína osobně nepřijdu, ale už si o nich nepopovídám. Zvláště, když mi je nalévá gastro obsluha, která kromě propagačního letáku vlastně neví, co by mi řekla.

Druhý poznatek se týká poměrně velkého zastoupení vinařů z obou českých vinařských podoblastí, Litoměřické a Mělnické. Jasně, že dojem zkresluje vinobraní Prahy 7, kde se pod Trojským zámkem sešli převážně pražští vinaři, případně vinaři od Mělníka či Loun. Vlastně mě to letos přimělo i k zamyšlení, zda mě česká vína chutnají natolik, že je budu chtít ochutnávat čím dál častěji.