Určitě to většina z vás taky zažila. Vyrážíte na Moravu za vínem, na poslední chvíli sháníte ubytování, aby bylo blízko vyhlédnutému vinaři a moc vás to nestálo. Možná je pak všechno trochu jinak, ale přes to se už nějak přeneseme. Jakže to tedy může dopadnout? Domluvený košt je kus cesty pěšky, což tam ještě jde, ale zpátky se proklínáme, co vás to napadlo. Cena pak odpovídá běžnému standardu, když totiž nechcete spát se skupinou dalších ovíněnců jako v kasárnách a chcete si navíc ráno dát sprchu, musíte si připlatit…
Každopádně to většinou přebije jedna devíza, na kterou jen tak nezapomenete. Každý penzion ve vinařské obci je totiž nad sklepem, kam si můžete kdykoliv v průběhu pobytu zajít pro lahvinku a koštnout. Na Moravě totiž víno vyrábí každý, nelze se tedy divit, že zpravidla i majitel penzionu. Byl by tedy sám proti sobě, kdyby nenabídl víno ze svého sklepa, které sám vyrobil.
Osobně jsem zažil jak košty do petek přímo ze sudů, tak lahve bez etiket, kde se odrůdu a ročník dozvíte díky bílému popisovači na sklo. V nejlepším případě se vinař pokusí o vlastní vinětu, kde sice chybí analytiky, ale neopomine se zdůraznit, že víno je určeno pro přátele a známé. Inu, požadavky legislativy…
Před dvěma roky jsme nocovali na otevřených sklepech v penzionu Fialka ve Starém Poddvorově. Reportoval jsem tu o zážitcích z koštů u jednotlivých vinařů, o minipřehlídce rakouských vín od Mirka z Kremstalu i o nočním popíjení u Marťase ve sklepě. Dokonce jsem se zmínil, že jsme v penzionu ochutnali docela povedený Sylván, ale to je tak z onoho víkendu všechno… Takže zkusím ještě jeden text přidat.
Ve sklepě penzionu Fialka, který provozovali manželé Fialovi, bylo pár sudů a nalahvované víno od pana Jakuba Bůška, otce majitelky. Hrozny pocházely jednak z malé vinice, na kterou jsme se dívali přímo z našeho pokoje, popřípadě z dalších vinic Starého Poddvorova. Na místě jsem ochutnal jen zmíněný vzorek, nezklamal, tak jsem si nakonec odvezl domů jeden karton na přechutnání. Projdu teď mé poznámky, jak mě jednotlivá vína zaujala.
První, co každého napadne, když vína od Bůška ochutná, je skutečnost, že vinař při výrobě vína nezabránil přístupu vzduchu. Ať už vědomě, či vlivem technologckých nedostatků dosáhl oxidativních vín. Typická selská chuť, tóny sklepa, potlačená odrůdovost. Z toho plyne i druhý poznatek. Červená vína převyšují bílá, přece jen jim vzduch v průběhu zrání sluší víc.
Postupně jsem ochutnal Tramín červený, Chardonnay, Veltlínské zelené a Sylvánské zelené z bílých a Cabernet Sauvignon a Rulandské modré z červených vín. Kromě jedné lahve bych si už žádnou znovu neotevřel, ale to patří k objevování. Neměl jsem možnost okoštovat vzorky přímo ze sudu.
Tím vybraným bylo opět Sylvánské zelené, ročník 2019. Došlo na něho teď o svátcích. Nezklamalo, byť má k dokonalosti ještě dost daleko. V čem bylo jiné? Zpravidla v sylvánském nacházím vyšší kyselinku, tóny citrusů a zelených jablek, drobet květinových tónů a případně kandované ovoce. Když se to povede, je voňavé, což doplňuje paletu chutí ve skleničce.
Sylvánské zelené od Bůška nebylo zas tak úplně typické. Selské tóny vytáhly z vína hořčiny, kyselinka z něho výrazně nelezla. Tím jsem neměl možnost ve víně najít případné svěží tóny, pokud tam bylo ovoce, tak spíš přezrálé zahradní plody v podobě méně chuťově vybarvených křížal. Uvědomil jsem si, že je to vždy sázka do loterie, když se vinař pokusí namísto reduktivního vína vyrobit oxidativní. V tomto případě to sice prošlo, ale úrovně čistého nerezu to nedosáhlo.
Přesto, zážitek z noclehu téměř ve vinici a z koštu vína přímo ze sklepa vinaře přece žádná lahev ze supermarketu nepřebije…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat