Oranžový pankáč z Kutné Hory

Během podzimních koronavirových omezení jsem poměrně hojně využíval objednávání vín přes e-shopy oblíbených vinařů a dovozců. V krabici vín z kutnohorských Vinných sklepů, kterou jsem si nechal namíchat pro radost ze života, jsem dostal samé povedené kousky. Udržuji si už zhruba patnáct let přehled, co Lukáš Rudolfský vyrábí za vína, ale přece jen, většinou jsem si od něj bral pouze běžné kousky pro večerní popíjení. Tentokrát jsem si vyhlédl špičková vína, která se výrazně odlišují od běžné produkce vinařů v Čechách.

O Rulandském šedém, které perfektně umocnilo baletní představení Louskáček, jsem tu už psal. Tentokrát jsem vytáhl ze svých zásob jinou pecku. Wine Punk ročník 2019, oranžové víno vyrobené z Tramínu červeného ze 42 let starých keřů z vinice U všech svatých. A co víc, bylo vyrobeno kachetinskou metodou v hliněných nádobách kvevri. V nich po dobu osmi měsíců fermentovaly celé hrozny, poté byly ručně vylisovány a z nich získané víno bylo bez filtrace nalahvováno do těžké průhledné lahve pod korunkový uzávěr. 

Odkládal jsem ochutnávku této oranžády pro zvláštní příležitost. Přece jen víno, které v restauracích nabízejí za tisícovku, ve vinařství pak v ceně něco přes sedm stovek, neotvíráte právě každý den. Myslel jsem, že to dáme spolu s Jardou při jednom posezení v mé kanceláři, ale ten den váhal a nakonec odmítl. Raději zvolil italské červené z Valpolicelly, mimochodem taky dost dobrá volba. Tak na něj došlo až nyní, na prahu nového roku.

První, o čem bych se chtěl zmínit, je dojem, který jsem z Wine Punku měl. Jsem stále na rozpacích, zda ho mám nazývat vínem. Jasně, fermentovaná šťáva z vinných hroznů, se odjakživa nazývá po právu vínem, ale přece jen, většina z nás si nechává do sklenky nalít úplně něco jiného. Spíš bych se klonil k zařazení pod název cider, vykvašená šťáva z bobulí tramínu… Zkrátka ve sklence se rozlila svérázná kalně hustá oranžová perlivá tekutina. Zprvu ji doprovázel ne zrovna příjemný kvasnicový odér, který se naštěstí postupně vytratil. O to víc jsem si pak s potěšením válel v ústech koncentrované svěží víno, v chuti suché, silné s třinácti procenty alkoholu, se slušnou kyselinkou a svíravými nahořklými tříslovinami ze slupek. 

Vzhled, vůně i chuť jsou podmíněny způsobem, jakým bylo toto naturální víno vyrobeno. Osmiměsíční macerace celých hroznů a jejich fermentace bez předchozího vylisování se samozřejmě musí ve vínu odrazit. Jak oranžová barva, tak hořkost, perlivost, kvasnice, exoticky ovocný i herbální projev, to všechno je opravdu punkové. Výsledné víno není ani za potřebí sířit, přirozený oxid siřičitý je dostatečný. K ošetření vína byly použity ve vinařství květy řebříčku, jako přírodní antioxidant. Než jsem stačil víno vypít, celé dno lahve pokryly jemné kvasniční kaly.

Určitě tím hlavním, co bylo důvodem ochutnání tohoto Wine Punku, byla použitá kachetinská metoda, víno bylo vyrobeno v keramické nádobě kvevri připomínající svým tvarem amforu. Pro svou velikost se nádoba nedá vytočit na kruhu, postupně se tedy na sebe nalepují pásy hlíny, pak se pro vypálení kolem postaví cihlová pec. Po vychladnutí je vnitřní povrch kvevri potažen zahřátým včelím voskem. Nakonec se nádoba zakope částečně nebo celá do země. 

Tento způsob fermentace hroznů mě přitahuje již delší dobu, hraji si i s myšlenkou, že si pořídím dvacetilitrovou keramickou nádobu, zakopu ji někde na zahradě u vinice pod nezámrznou úroveň, naplním svou úrodou hroznů a budu čekat na zázrak… Těch pochybností, zda by z toho něco bylo, je zatím více než odhodlání se do toho pustit.

Kachetinská metoda pochází z Gruzie, a to již od šestého tisíciletí před naším letopočtem. Kvevri nádoby používané ve Vinných sklepech Kutná hora však nepocházejí z Gruzie. Nechali si je vyrobit v České republice z hlíny vytěžené na kutnohorských vinicích, aby u svých vín podtrhli jejich místní specifickou a autentickou chuť. 

Wine Punk stálo za ochutnání, ale je to tak, jako s většinou naturálních vín. Někomu chutnají, jinému ne. Doma jsem s oranžádou z Tramínu fermentovanou v kvevri u Dany a Týny moc nepochodil. Sám jsem z těch několika skleniček spíš rozpačitý. Kvevri je zázrak, ale než hliněnou nádobu zakopu u sebe na zahradě, musím dojít k přesvědčení, že to za to stojí. Takže ještě mě čeká několik dalších studijních misí za výrobci kvevri vín.

Rodan  

Nemáte-li Amarone, tak si dejte Amicone…

Amarone, víno z italského vinařského regionu Veneto, z oblasti severně od Verony, nazývané Valpolicella, je mezi milovníky vína svým způsobem fenoménem. Každý o něm slyšel, málokdo ho však pil. Mezi jeho základní charakteristiky patří, že je vyráběno jako cuvée z méně obvyklých místních odrůd vinné révy Corvina a Rondinella, případně z dalších schválených autochtonních odrůd. Pro první z uvedených odrůd je typické, že má vyšší kyselinky a ovocnější projev, druhá sice aromaticky nevyniká, ale má slušnou barvu a dává vínu strukturu. 

Typické je, že se hrozny lisují až jako částečně usušené na přelomu ledna a února následujícího roku a procházejí více než měsíční fermentací. Výsledné suché víno, které dostalo svůj název díky svému hořkého projevu, pak dosahuje vysokého procenta alkoholu, začíná někde na 14 %, ale jsou i Amarone s 17 % alkoholu. V chuti lze hledat třešně, višně, švestky, borůvky, ostružiny, čokoládu, perníkové koření a zralé rozinky. Vína různých výrobců se pak liší i dalšími tóny, jako je tabák, černý čaj nebo kouř z dřevěného uhlí.

Měl jsem párkrát šanci ochutnat vzoreček Amarone na degustacích italských vín, ale ještě se mi nepodařilo se s tímto typickým italským vínem sžít. Koneckonců, ceny taky nejsou k většímu holdování právě příznivé. O to více jsem zpozorněl, když jsem na předvánočním nákupu v Makru narazil v akci na jiné víno v krásné těžké lahvi s názvem Amicone. Navíc s dovětkem, že se vyrábí ve stejném regionu, ze stejných odrůd a podobným způsobem jako slavné Amarone. Jinak je to asi vše, co je spojuje, na rozdíl od něho se nezačleňuje do žádného DOC či DOCG, je nabízeno jako IGT. Ale i tak, uznáte sami, kdo by odolal…

Ochutnal jsem tedy Amicone, ročník 2017, z nabídky švýcarské nadnárodní vinařské skupiny Schenk Group, která v Itálii rozvíjí několik značek díky spolupráci s kvalitními malými producenty působícími v různých regionech. Právě v oblasti Valpolicella spolupracuje s vinařstvím Cantine di Ora, které je pod Amicone podepsáno. Vedle toho zde nabízí i Amarone, Valpolicellu Ripasso, Soave a další vína.

Jak mi tedy toto malé Amarone chutnalo? Suché rubínově červené víno plné chutě, aromaticky ho charakterizuje ovocitý projev, ve kterém jsem identifikoval černý rybíz, maliny a tmavé třešně. Každopádně víno bylo sametově měkké, možná až marmeládové, s nádechem koření a čokolády. Kromě fermentace moštu z vysušených hroznů v nerezu pak víno dozrálo i v dubových sudech, což se na celkovém projevu rovněž podepsalo. Mohu potvrdit, že doporučení si ho nalít pro zahřátí během dlouhých zimních večerů pro něj i díky poměrně vysokému alkoholu sedělo. Čím déle jsem měl lahev otevřenou, tím zalézaly taniny do pozadí a projevovala se v něm ovocná zavařenina. 

Do porovnávání s velkým Amarone se zatím pouštět nebudu, sblížit se s ním mě ještě čeká. S klidným svědomím však mohu Amicone doporučit. Nehledejte v něm mimořádný zážitek špičkových vín z Piemonte, ale určitě mnohému dokáže zpříjemnit večer a skvěle doplní potěšení z hovězího steaku na talíři.

Rodan

Novoroční rozjímání u skleničky vína s Jaroslavem, vinařem z Čejkovic

Čekaly nás pravidelné otevřené sklepy v Novém Poddvorově a my jako naschvál neměli v tom daném roce včas zarezervované ubytování v nedalekých Čejkovicích. Začali jsme se obracet na spřátelené vinaře, zda by o něčem nevěděli… Podařilo se. Jeden z malých vinařů, se kterým jsme se ani do té doby nikdy nepotkali, právě dostavěl svůj penzion a v daný termín ho měl volný. 

Právě tak jsem se seznámil s Jaroslavem Pavkou. S vinařem, který má shodný osud, jako řada mu podobných malých vinařů na Moravě. Po rodičích převzali vinohrad a pokračují ve vinaření v zásadě až po práci ve svém volném čase. Sám vím, jaká je to řehole sedět na více židlích současně, proto pana Jaroslava obdivuji, když se mu víno povede a nám udělá radost.

Navštívil jsem již mnoho sklepů malých vinařů, zajímá mě vždy u nich, na jaká vína jsou hrdí, co je jejich takzvaná vlajková loď. Není vždy lehké si každoročně udržet svou kvalitu, někdy je to lepší, jindy se snad všechno proti vám spikne. Přesto vím, že vinař udělá všechno proto, aby se za své víno nemusel stydět. 

Takovou vlajkovou lodí je pro pana Jaroslava odrůda Golubok. Zaujala mě, však už jsem tu také o ní v jednom textu psal. Z vyprávění jsem se dozvěděl, jak složitě se hledala cesta, jak Golubka zkrotit, aby jeho hrozny dávaly překvapivě dobrá vína. U Pavků ji našli, přistupují k této barvířce jako k bílému vínu, jen hrozny rychle vylisují, obejdou se bez macerace na slupkách. I tak jsem za těch pár let zaznamenal, že někdy je víno pohádkově ovocné s kousky čokolády, jindy trochu trpké, nepřístupné a s vyšší kyselinkou. Letos jsem díky pandemii neměl šanci vína pana Jaroslava přechutnat, tak mě napadlo, abych se na to v krátkém rozhovoru zeptal.

R: Jaroslave, tak jak se Vám letos Golubok urodil? Je asi předčasné ochutnávat letošní víno, nebo ho už máte na lahvích? Jaké bude toto neobvyklé víno z letošního ročníku? Povedlo se?

J: Golubok z celkem komplikovaného vinařského roku 2020 samozřejmě ještě leží v dubových sudech a zraje. Myslím, že jsem se s ním i letos popasoval celkem dobře a už i v tomto ,,surovém,, stavu vypadá velmi zajímavě. Tóny černého rybízu, které ho charakterizují, se již začínají projevovat. Předpokládám, že první ze tří 225 litrových sudů půjde do lahví v březnu. Abych ho udržel co nejdelší dobu v sudu tak lahvuji postupně a většinou poslední soudek dělám těsně před vinobraním.

R: Vozím si od Vás více bílých vín, červená jsou ve Vašem sortimentu v menšině. Přesto právě ta řadím mezi nejosobitější. Přiznám se, že například odrůdě André jsem se vyhýbal do chvíle, než jsem z ní ochutnal víno vyrobené od Vás. Jak jste se k pěstování André dostal a jaké úspěchy s touto odrůdou sklízíte? 

J: Odrůdu André máme ve své vinici, která byla vysazena v roce 1991. Je to odrůda, která potřebuje na to, aby dala dobré víno, hodně sluníčka, redukovanou sklizeň a hrozny z této vinice jdou na mlýnek jako poslední. Hlavně si musí poležet v sudu, na co kladu velký důraz. Člověk na Andréčko musí být trpělivý a dát jí čas. Takže minimálně rok a více v sudu. Pak dá krásně ovocné víno s tóny přezrálých višní. Ve většině vinařství už ji nenajdete, ale lidé o ni mají zájem a prodává se velmi dobře.

R: Do třetice se ještě zastavím u Vašeho Merlotu. Někdo by možná namítnul, že mu chybí mohutnost těla, na což je zvyklý od vinařů na jihu Evropy, že je to jen takové lehké svádivé červené… Ale v tom je právě ono kouzlo. Dokáže udělat radost, příjemně se u lahvinky sedí a povídá. Ač nejsou hrozny této odrůdy z Vaší vinice, budu držet palce, aby se dařilo tato dobrá vína produkovat i nadále. Jaký je Merlot ročníku 2020, školíte ho v barikových sudech?

J: Hodnotit Merlot 2020 je ještě velmi brzy. Je to odrůda, která dlouhodobé ležení v sudu potřebuje a rok je minimum. Takže momentálně leží ve starších 225 litrových sudech na jemných kalech a zatím bez přidané síry. Po odbourání kyseliny jablečné, což je u všech našich červených vín samozřejmost, byla celková kyselina 5,5 g/l. A to je na letošní rok velmi slušné. Díky ležení v sudu kyselina ještě spadne. Po prvním stočení z jemných kalů, asi koncem ledna nebo v únoru dám část produkce do dvou barikových sudů. 

R: Zatím pálím otázky na vína, která u Vás obdivuji, ale ani jsem se nezeptal, jaká Vaše vína řadíte mezi své favority Vy? Které z nich Vám osobně chutná nejvíce? 

J: Já si dám víno podle aktuální nálady a chutě. Většinou suché nebo polosuché, ale hodně často sáhnu po Neuburském. Pro mě je to odrůda velmi nedoceněná. Víno s neutrální aromatikou, mohutným tělem a je ho, jak mi říkáme, ,,plná huba,,. Pokud ho necháte ležet na sudu a pak i nějakou dobu v lahvi, tak je jedinečný.  Bohužel ,,najburk,, už v nabídkách vinařství moc nenajdete a myslím si, že je to velká škoda. Za mě, do našich vinic historicky patří.

R: Kdybyste si chtěl udělat co možná největší radost vínem odkudkoliv ze světa, jaké byste si vybral? Máte pro nás nějaký tajný tip na dobré víno, o které bychom se měli zajímat? 

J: Je to těžké, nejsem zrovna znalec zahraničních vín a popravdě je ani nijak nevyhledávám, protože jako mladý začínající vinař jsem nepil ještě spoustu skvělých vín z moravských tratí. Jsem spíše patriot a myslím si naše moravská vína jsou taky světová. Takové vlašáky z viničních tratí pod Pálavou, třeba z Perné, z viniční trati Purmice, po těch rád šáhnu. 

Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Šťastný nový rok na vinicích, ve sklepě vinařství i pro Vaši rodinu...

Rodan

Ohlížíme se proto, abychom mohli jít zase o kus dál…

Listuji záložkami našeho blogu mapujícími loňský rok, jsou rozdělené po měsících, a pak pěkně po dnech, kdy jsme se s Jardou dostali k tomu, abychom publikovali jeden z textů dotýkajících se nekonečného světa vína. Zvažuji, jak se s tím vypořádat… Jasně, že je spojuje společná niť, a tou je víno, ale to by nebylo zas tak nic mimořádného. Proč se tedy našli dva blogeři, co mají stále chuť předkládat ostatním své myšlenky? Proč se najdou čtenáři, kteří jsou na ně zvědaví? V čem je tedy jádro pudla?

Začítám se do několika textů Koštýřovin, ke kterým mám obzvláště silný vztah. Myslím si, že se v nich povedlo popsat trochu víc než jen, že ochutnávané víno bylo sladké nebo kyselé, případně z jaké bylo odrůdy. Cítím v nich jedinečnost okamžiku, kdy jsem dané víno pil, s kým jsem si o něm u sklenky povídal, kde jsme ten večer společně seděli a jak jsme si to užili. Možná mě to napadá… Vždyť ty naše texty jsou vlastně o vztazích. O vztahu k vínu, o vztahu k lidem, které máme rádi a se kterými se v životě rádi potkáváme, o vztahu mezi našimi emocemi uvnitř nás samotných.

Popsat zážitky spojené s ochutnávkami vína, ať ty čerstvé, které doprovázely běžné dny uplynulého roku, nebo ty zaseté hluboko v našich vzpomínkách, možná by se tam i ztratily, což by bylo určitě škoda, je vlastně to nejjednodušší. Pro nás je to ono několikrát zde opakované hledání toho nejlepšího vína na světě, auditorské srovnávání aktuálního obsahu skleničky s osobními preferencemi, pochopitelně ovlivněnými zkušeností sdílenou s lidmi, na jejichž názor se nebojíme spolehnout. 

Současně každé z vín chceme zasadit do prostředí, kde zrály hrozny vinné révy, do místa, které jim předalo svou jedinečnost, specifičnost a osobitost. Je za tím pochopitelně i spousta práce vinařů, které si vážím, takže pokud si to zaslouží, tak většinou jen chválím, pokud ne, pak se nepouštím do kritiky ochutnávaných vín. Zkrátka vyzdvihnu jen ta, co se povedla, ta druhá nechám propadnout sítem zapomnění.

Z textů o konkrétních vínech, o kterých jsem tu psal, jasně vyplývá, jaká vína obdivuji, ať už se to týká bílých či červených odrůd a jejich stáří, v jakých byly přívlastcích, z jakých oblastí či konkrétních terroirů pocházely, jakými vinaři byly vyrobeny… Tu a tam narazím i na své možnosti zaplatit za víno částku, která je zpravidla limitující pro to si dané víno dopřát.  V těchto případech jsem vděčný za řízené ochutnávky, kdy se cenové nároky na jednotlivá vína srovnají a alespoň degustační vzorek drahého vína mi umožní si udělat představu, zda jsem u cíle, a to nejlepší víno právě našel, nebo mám v hledání pokračovat. 

Mám-li za rok 2020 něco vyzdvihnout, tak to byla ochutnávka vín dvou burgundských vinařů nové generace Thibauda Clergeta, hospodařícího v apelacích Volnay, Pommard, Meursault, a Auréliena Verdeta vlastnícího vinice v prestižních lokalitách napříč Côtes de Nuits. Burgundské Pinot Noir mám rád, jakýkoliv z povedených vzorků mi vždy udělá velkou radost. 

Láska k červeným vínům z Burgundska trvá léta, přesto jsem jim občas nevěrný, a to tehdy, když podlehnu i dobrým vínům z ostatních koutů Francie nebo v poslední době italským supertoskáncům. Rozjařený si s nimi užiju, abych se pak pokorně vrátil k burgundským vínům, která mi v životě poskytla spoustu potěšení. Rozhodně chci o jejich ochutnávkách psát i nadále, stejně tak budu pokračovat ve sdělování zážitků z toho mého „zahýbání“ při objevování vinných pokladů z různých konců světa. Pokaždé, když mě zaujme něco, co bude stát za povšimnutí, rád se o to s vámi podělím.

Nejvýznamněji na mě dopadají publikované texty, ve kterých se ve vzpomínkách vracím nejenom k vínům, ale i k lidem, se kterými jsem tato vína ochutnával. Zejména mi udělá radost, když se v nich podaří zachytit často jedinečná a neopakovatelná chvíle, ono kouzlo okamžiku. Nevím, jak to máte vy, ale já si to často pamatuji i poté, kdy na vše ostatní zapomenu. Vlastně zbude jen ten pocit, že nám tam s někým bylo moc dobře. Víno, které jsme pili, kolik jsme toho vypili, co nás to stálo, to všechno se postupně vytratí. Zůstane jen zážitek z toho, jak jsme si užívali života… 

Jsem rád, že mi již pár lidí z mého okolí řeklo, že se jim text, ve kterém se našli, líbil, byť to třeba nebylo ve skutečnosti úplně přesně tak, jak jsem to popsal. Přinesl jim zpětně něco nového, co si třeba dříve neuvědomili… Jasně, přál bych si je mít vedle sebe co nejdéle, i když pozoruji, jak nám život v tom uplynulém roce nějak proklouznul mezi prsty. Zdaleka jsme se spolu nemohli setkávat tak, jak bychom si přáli.  

Ve vzpomínkách na ochutnávaná vína budu i nadále mapovat mé emoce, často je pro mě důležitější vyzdvihnout atmosféru, která na mě působila, než nabízet detailně všechna fakta, jejichž popis ostatní koneckonců mnohdy ani nezajímá. Po pravdě v některých případech ani zajímat nemusí, pak si je nechám raději jen pro sebe. Pokud se mi podaří do textů dostat více příjemných chvil s mými blízkými či lidmi, se kterými se rád bavím a nechám si od nich můj život obohacovat, budu i v tom nadcházejícím novém roce spokojen. 

Těžko se mi ze spousty popsaných setkání s vinaři, prodejci vín a sommeliery vybírá ten největší zážitek uplynulého roku. Snad si to s nikým nerozházím, když vyzdvihnu navázání kontaktu s Terezou, zástupkyní Nového vinařství z Drnholce. Při rozhovorech o vínech, které jsem s ní vedl a koneckonců i zde na blogu publikoval, mi přišlo, že jsme přitom naladěni na stejnou vlnu a máme si o vínech mnohé co říct. 

Nejobtížněji se budu srovnávat se vztahem, který se týká mě samotného. Nevím, zda je úplně přenositelný na všechny čtenáře, ale to ani není cílem. Jsou chvíle, kdy se potřebuji vypsat z toho, co mi víno dává. Ať už na vinici či při zpracování hroznů, nebo při hledání dobrých vín a pátrání po rodném listě každého z nich. Jsou to texty týkající se mých myšlenek, úvah a představ. Rád se budu i v novém roce pouštět na hranici intimity, kdy nejen já při psaní, ale snad i čtenáři budou cítit potěšení ze slov, které vlastně interpretují úplně něco jiného, než je v nich obsaženo. Proto jsem zatoužil se vykoupat ve sklence vína či zatančit s moravským švihákem ve slováckém sklepě…

Poděkování všem, kterým přináší čtení našeho blogu radost, za to, že na nás nezapomínají a stále se na naše stránky vrací. Budeme v publikování nových textů s Jardou pokračovat.

Rodan

PF 2021

S blížícím se koncem roku nastává čas na jeho zhodnocení. Všude slyšíme, že to byl rok šílený, komplikovaný, nepředvídatelný a mnoho dalších negativních přívlastků. Je to samozřejmě pravda, ale určitě přinesl i něco dobrého. Jedním z těch dobrých počinů je vznik našeho blogu, tak pojďme zhodnotit uplynulých 9 měsíců, co se na Koštýřovinách pravidelně objevují naše texty.

Publikované blogy zahrnují všechny oblasti a témata týkající se světa vína, odrážejí naše zážitky nebo vzpomínky. Snažíme se to ozvláštnit i rozhovory a fejetony zamýšlejícími se nad vším, co k vínu patří, případně zavítáme i do světa snů a fantazie. 

Nikdy jsme si s Rodanem neurčovali, kdo a jak bude co psát, nicméně tak nějak přirozeně vyplynulo, že já jsem se letos častěji věnoval vínům ze zahraničí, zatímco Rodan stíhal mapovat i domácí scénu. Je však patrné, že letos jsme se hodně věnovali Itálii. Italská vína jsou našimi favority a asi jsme měli i štěstí na zajímavá setkání s dovozci a vinaři právě z Itálie. Rozmanitost a současně kvalita italských vín si naši pozornost jistě zaslouží.

Vyzdvihnul bych pravidelné degustace s našimi přáteli, dovozci a sommeliéry, díky nimž jsme měli možnost poznat různé kouty světa a mnoho zajímavých vín ochutnat. Však jsme se vám také s Rodanem snažili vždy zážitky zprostředkovat. Za sebe bych asi jako nejpovedenější označil setkání s australskými a kalifornskými víny. Už dlouho se připravuje porovnání s Evropou, moc se na to těším a určitě se o tom zmíním. Já vím, slibem nezarmoutíš, ale toto předsevzetí musím naplnit, už jsem vám to tu koneckonců jednou sliboval.

Jaké novinky náš blog v tom novém roce čeká? Pokud to situace dovolí, mám v plánu dvě cesty do Francie, takže to samo naznačuje, že by se mohla francouzská vína v našich textech objevovat častěji. Jinak však myslím, že zásadní novinky náš blog nečekají. Určitě nezapomeneme na naše domácí vinaře a doufám, že se za nimi budeme moci vypravit, třeba na otevřené sklepy. Těším se, že konečně uvidím Nový Poddvorov a zažiju místní atmosféru, o které tu Rodan poutavě psal.

Závěrem ještě pár slov o tom, jak ten konec roku slavíme u nás. Zpravidla to probíhá ve třech etapách. Tradičně se všichni sousedé schází den před Štědrým dnem, aby si popřáli hezké Vánoce, ozdobili s dětmi stromeček a něco popili. Bývá to většinou směs všeho možného. I letos akce stromeček proběhla, naštěstí jsem vše přečkal bez úhony, vystačil jsem si s lahví Sauvignonu ze Starého Vrchu. 

Mezi svátky mám narozeniny, i ty letos proběhly komorně, následně jsme si ještě připili s Rodanem v jeho kanceláři a při několika vzorcích dobrého vína existenci blogu důstojně zhodnotili. A Silvestr? Bubliny k němu patří, takže proč ne. Ale u nás to není ve stylu půlnočního otevření lahve. Za mě to vidím tak, že bychom všechno, co jsme do té doby vypili, úplně zabili, a první den nového roku by za moc nestál. Hezky si to tedy rozložíme po celý večer. 

Takže všem přeji do nového roku hodně zdraví, optimismu a vykročit pravou!

Jarda