Roudnická Fratava

Celý minulý týden jsem se vína ani nedotkl. Nešlo o protažení suchého února do půlky následujícího měsíce, ale sedla na mě choroba. Vypadalo to jako covid, bylo mi blbě jako při covidu, ale nebyl to covid. Aspoň podle čínských antigenních testů, které stále tvrdily, nemáš to, kamaráde… No, věř jim. Už je to lepší, tak opět pokukuji, co bych ochutnal. Než budou nové zážitky, vrátím se ještě k jednom slíbenému textu. 

Z výletu do Litoměřic jsem si přivezl dvě lahve vína. O Dornfelderu z Vinařství pod Sedlem jsem tu už psal, s druhým vínem jsem před vámi dosud dělal drahoty. Tak sem s tím… Ve vinotéce, která nabízela výhradně místní vína z lokalit podél Labe, Mělníkem počínaje a Žernoseky z obou břehů řeky konče, tedy Malých i Velkých, jsem po chvilce přebírání sáhl po jednom roudnickém. Opět červené víno, tentokrát vyhlášená Fratava z Lobkowiczkého zámeckého vinařství Roudnice nad Labem.

Ani o víně této odrůdy se zde nezmiňuji poprvé. Zhruba před rokem jsem otevřel jednu lahvinku z litoměřického Vinařství pod Radobýlem. Fratava mi docela chutnala, dokonce jsem pak vyvozoval, že možná i já sklízím hrozny Fratavy z keřů, které jsem si kdysi přivezl ze Štětí. Byl to dar naslepo, tak stále hádám, co by to mohlo být. Snad tedy Fratava. Aromatické a chuťové znaky jsou si totiž dost podobné.

Cerasuolo di Vittoria, DOCG

Před pár týdny bych se nechytal. Možná po nápovědě, že se jedná o víno ze Sicílie bych naslepo vypálil, že půjde patrně o Nero d'Avola. Jo, napůl pravda, ale ještě něco… Do cuvéečka se přidává čtyřicet procent místní autochtonní odrůdy Frappato, ze které se zde obvykle vyrábí poměrně jednoduchá lehká vína, ale s výraznou hroznovou aromatikou.

Díky písčitému podloží v lokalitě Vittoria se dosahuje v případě odrůdy Frappato extrémně nízkých výnosů, což se promítá do poměrně elegantního vína. Zkupážování se provádí až po fermentaci odděleně sklízených hroznů v různém čase, která u Frappato probíhá v nerezových tancích při řízené teplotě, čímž se podtrhuje právě ono typické ovocné aroma a chuť.

Oproti tomu druhý hráč, silnější a mohutnější odrůda Nero d'Avola zraje ve velkých dubových sudech, přičemž se pak malá část moštu kolem patnácti procent nechává rok v použitých barikových sudech. Možná stojí za řeč ještě jedna zvláštnost typická pro ochutnávané Cerasuolo di Vittoria z vinařství Santa Tresa. Část hroznů Nero d'Avola se před fermentací nechá lehce vysušit, což se pak promítá do větší komplexnosti vína a bohatosti jeho chutí, a co mohu zvláště ocenit, kupodivu přináší i jemnější třísloviny.

Španělský rozstřel

Na světě je neskutečné množství vína. Abychom se mezi nimi jako fandové neztratili, přišli jsme s teorií, že každému chutná jen něco. V ústech máme chuťové pohárky a ty reagují na vína z různých odrůd, z různých oblastí, vyrobených různým stylem prostě jinak. Vlastním chuťovým pohárkům každému z nás vyhovuje ze všech možných vín jen asi tisíc lahví. Je jen potřeba je najít…

Takhle nějak začínal Martin Kozák z Kupmeto nedávnou degustaci španělských vinných novinek. Tak pojďme na to, která z nich vyhovují naší chuti? Slíbil jsem, že se k nim ještě ve vzpomínkách vrátím a prozradím, která z nich chutnala mně.

Na nabídce červených vín se podílela vlastně jen tři vinařství. Už na první doušek každého vína bylo jasné, jak se vzájemně odlišují. A to platí i o těch, která pocházela z typické španělské odrůdy Tempranillo. Ocenil jsem však, že jsme dostali šanci ochutnat i vína z jiných odrůd. Pokusím se dotknout alespoň těch nejzajímavějších. 

Just fucking good wine red

Možná to nebylo to úplně nejlepší víno na degustaci španělských vinných novinek. Ale uznejte, časem na vůni a chuť těch nejlepších určitě zapomenu, toto si však budu díky názvu pamatovat ještě hodně dlouho. Každý si to přeložte, jak chcete, pro slušňáky podsouvám třeba prostě zatraceně dobré červené…

Na ochutnávky pořádané společností Kupmeto chodím docela rád, zpravidla se na nich dostanu ke slušné kvalitě za rozumné peníze. Navíc, a to jste si tu už mohli několikrát přečíst, pozvou občas na návštěvu do Čech přímo zahraniční vinaře osobně. Komu z vás se to podaří, aby ochutnával třeba víno z Gaskoňska a bavil se přitom s vinařem, který by jako z oka vypadl d`Artagnanovi?

Název nebyl tím jediným, co mě na víně zaujalo. Mnohý z vás bude hádat, že když španělské víno, tak to bude na tuty Tempranillo, jde jen o to, jak dlouho leželo v barrique dubovém sudu, aby se mohlo chlubit patřičným přívlastkem. Jenže omyl… Tentokrát za to mohou ze 100 % hrozny odrůdy Marselan, což je kříženec Cabernet Sauvignon, který mu dal třísloviny, a Grenache, díky němu si odnesl ovocitost. Byl vyšlechtěn v šedesátých letech ve Francii, kde se nejvíce pěstuje v Languedocu, rozšířil se pak dál i do Španělska, Bulharska, přes oceán i do Kalifornie a v poslední době i do Číny. 

Bílý Pošip z ostrova Korčula

Dalo by se říct, že poslední dvě desítky let žiji v určité uzavřené profesní komunitě interních auditorů. Na jednu stranu mezi sebou udržujeme na oko dobré vztahy, na druhou se však díky naší práci občas na sebe díváme přespříliš kriticky… Přece jen komu se dostane kontrolorský bacil pod kůži, obtížně se ho zbavuje.

Naštěstí jsem se před pár lety rozhodl, že si začnu dělat věci po svém. Život je totiž příliš krátký na to, abych se hrabal v starostech. K tomu patří i to, že si vybírám práci, která za to stojí a díky tomu lidi, kteří mě při ní obklopují. Z řady mých kolegů se tak léty stali přátelé, se kterými si rád zajdu na skleničku a společně se vínem potěšíme.

Už párkrát jsem se tu zmínil, že mé cesty za vínem obohatila interní auditorka Linda, která už řadu let částečně žije v Chorvatsku. Díky ní jsem měl šanci poznat vína z odrůd, které u nás nejsou právě obvyklé. Psali jsme tu spolu s Lindou o perle mezi červenými víny Dingači z odrůdy Plavac mali, osvětu jsme poskytli chorvatským vínům obecně a speciálně pak slavonským vínům. Před časem mi Linda přivezla další z vyhlášených vín, tentokrát bílé víno Pošip.