Na vinici s pány Simonitem a Sirchem

Období, kdy se láme únor do března je pro mě každoročně obdobím střihu vinné révy. Je důležité odhadnout ten správný okamžik, aby už nemrzlo a současně aby se předešlo tomu, než se míza opět rozlije po svých drahách do jednoletých tažňů, na kterých si právě smlsnou mé ostré zahradnické nůžky. Rány totiž pak stačí před oživením révy zaschnout a tolik nepláčou. Je to však často boj, vinici mám sto dvacet kilometrů od domova, takže se to musí potkat alespoň s trochu snesitelným počasím a víkendem, kdy mám volno a mohu se vinné révě věnovat.

A to právě o tomto víkendu nastalo. Přiznám popravdě, že mě k tomu i výrazně přiměla naše proklínaná vláda, která od nadcházejícího pondělka zakázala cestování do jiných okresů. Takže jsem musel jednat rychle bez velkého rozmýšlení, když vinice není ani mojí prací, ani cestou k lékaři.

Třetí generační vínoviny

Na začátku devadesátek to tu prdlo. Padl starý režim, v tom novém si mnozí z nás našli novou práci, ve které začali dělat profesní kariéru. Kdo měl štěstí, tomu během tohoto nového desetiletí díky těm všem změnám narostly platy v řádech desítek procent, takže si mohl dovolit i občas koupit některá z vín, o kterých se nám dříve ani nezdálo a nyní se k nám z čista jasna z původně zapovězených západoevropských vinařských velmocí začala dovážet.

Když si to tak vybavuji, tak jsem zažil řadu změn, budu-li se držet vína, tak to v podstatě bylo jedno velké dobrodružství. Zkraje jsem byl ještě rozhodně klasický český pivař, který najednou díky cestování měl možnost ochutnat úplně jiná piva a porovnat je s těmi našimi. Při cestách do Anglie a Irska jsem pak přišel na chuť whisky, až jsem se tím stal mezi svými přáteli vyhlášeným, žádná oslava se bez toho neobešla. Nicméně, co muselo přijít, přišlo. Potkal jsem se s vínem a náš vztah se začal postupně prohlubovat. 

Syrah ze severní Rhony

Shodli jsme se tu s Rodanem v našich textech na tom, že za současného stavu, kdy je pořád všechno zavřené, se velice obtížně píše o zážitcích spojených s vínem. Můžeme se samozřejmě ponořit do vzpomínek, těch by určitě bylo hodně. Jde ale taky o chuť něco sepsat. U mě to funguje tak, že jakékoliv setkání s přáteli mě nabije energií a nápady se hrnou samy od sebe. Může to být ale i degustace, na které nikoho neznám,  může to být třeba i koncert, hlavně ať je to naživo. Sociální interakce bezpečně funguje. Funguje to ale i naopak, sedět doma u sklenky vína je sice někdy příjemné, ale já jako tvor společenský potřebuji mezi lidi. Mimoto mě vůbec nebaví nudné texty, které začínají slovy „včera jsem si otevřel lahev toho a toho“ a analyticky popisují, co že to proteklo hrdlem. Tudy se náš blog ubírat nechce.

Situaci rozhodně nepřispívá aktuální stav v naší zemi. Nesouhlasím s naší vládou téměř v ničem, ale byl bych ochoten respektovat její opatření, pokud by byla alespoň důvěryhodná. Přes naprostou ideologickou prázdnost vládnoucích je tím nejhorším absolutní ztráta důvěry. Vládnout podle Facebooku a marketingových průzkumů se nedá. Takže pokud někdo slíbí, že otevře obchody nebo školy a díky tomuto slibu prosadí další restrikce, které nedokáže vysvětlit a slib poté nesplní, nemůže počítat s důvěrou ostatních. Takový a čím dál horší pocit mám z posledních dnů. Ale dost politiky.

Červenobílá sobota

Začnu postřehem, ke kterému mě přivedl nedělní televizní cestopisný pořad o vojvodinské metropoli Novi Sad. Na nedalekých jihovýchodně položených vinicích podél Dunaje se pěstuje odrůda, o které jsem doposud neslyšel. Jak je to u vás? Pili jste někdy Bermet, originální srbské dezertní víno?

Není divu, že jsem ho zatím nepil, populární bylo zejména v minulých stoletích na evropských královských dvorech. Značné množství si například nechávala dovážet pro svou potřebu Marie Terezie. Jako pochoutka se Bermet podával údajně i na Titaniku. Abych alespoň drobet poodkryl tajemství tohoto vína, charakterizuje ho výrazná aromatika, nádherná sladká chuť, i vysoká míra výsledného alkoholu dosahující 15 až 18 procent. 

Druhé generační vínoviny

Roky na přelomu dalšího desetiletí mám spojené se vstupem do dospělého života. Po roce osmdesát končila škola, všichni jsme se rozprchli zpátky domů, sotva jsme se rozkoukali, nás kluky čekala vojenská služba, pak první zaměstnání, lásky, svatby, budování vlastních domovů a děti… 

Co se týká zážitků ze světa vína, musím hodně zapátrat v paměti. Určitě si vybavuji mou první návštěvu moravského sklípku, byť byla naprosto necílená, tak jak to tehdy bylo vlastně normální. Objednala se Karosa pro čtyřicet osob, vyhlásil se víkendový svazácký zájezd na Moravu, jel každý, kdo měl čas. Ostatně bylo jedno, zda člověk byl na víno, pivo nebo kořalku. Všechno se tak nějak během onoho hurá zájezdu stihlo, jen se muselo chtít společensky unavit.