Jsem teď sice díky realizovaným zakázkám opět více rozježděný, ale do moravských vinic jsem se zatím nedostal. To teprve přijde, za měsíc bych měl vyrazit do Nového Poddvorova. Zajistil jsem si už registraci na místní otevřené sklepy a těším se, čím mě tam letos vinaři překvapí. Určitě se jim to povede, dokážu to spolu s mými přáteli ocenit.
Ještě mi zbývá si zajistit noclehy, nejsem totiž jediný, kdo má tuto potřebu a kamkoliv zavolám, už je obsazeno. Rýsuje se mi teď jedna možnost v nedalekých Nechorách, ale bude to znamenat noční procházku po náročných ochutnávkách. Když je cíl, cesta se najde.
A propos Nechory… Měl jsem včera v Českých Budějovicích hodinku do odjezdu vlaku. Ideální příležitost zajít si na skleničku vína. Mám tam jednu oblíbenou vinotéku, kroky tak nějak samozřejmě směřovaly právě tam. Než jsem však zahnul za ten správný roh v historickém jádru města, musel jsme projít Kněžskou ulicí. Historický dům s podloubím, venku stolky lákající k posezení, na fasádě nápis Pod Nechory. To přece musí nějak souviset s vínem, ne? Musel jsem se přesvědčit.
Jasně šlo o vinotéku, ještě dýchající novotou, dva dřevěné regály s víny, pult a chladnička. A sympatická paní, která měla očividně radost, že se někdo stavil a bude si moci popovídat. Oči okamžitě prozkoumaly, co nabízejí. Jednak sortiment starého známého Milana Vašíčka z Prušánek, pak vinařství Stávek, za kterým stojí dva bratři, z nichž populárnější je patrně Ondřej, a nakonec Vinařství pod Nechory. Název, který jsem doteď nikdy neslyšel.
Jde o projekt zemědělského podniku Agro Podlužan, který v této oblasti Slovácka vlastní na 40 hektarů vinic na těch nejproslulejších tratích jako jsou například Kukvička, Podkovné, Nechory… Doposud pouze ze společnosti prodávali hrozny, nyní se sami pustili do výroby vína. Zásluhu na tom má právě Ondřej Stávek, který jim zde dělá enologa.
Vinotéka rozlévá jak víno do skleniček, tak nabízí navíc i celou ochutnávku. Šest koštovacích vzorků za padesátikorunu. Šel jsem do toho. A hned na začátek zkouška ohněm. První jsem ochutnal Ryzlink rýnský, ročník 2020. To byla poslední sklizeň, kdy ještě nezatřiďovali víno podle přívlastků. Takže suché víno označené jako moravské zemské víno. Hrozny pocházely z tratě Kukvička, mám pro ni slabost, v plánu mám okoštovat jednou po kupě více vín od různých vinařů právě z Kukvičky.
Charakteristické pro většinu bílých vín byla živelná lehkost, vyšší kyselinka, která někdy potlačovala odrůdovost. Rýňák měl minerální základ a možná i charakteristickou ovocnost po citrusech, broskvích a zelených jablcích, ale spíš šlo o lehkonohého tanečníka.
Pokračoval jsem suchým Ryzlinkem vlašským, ročník 2020, trať Podkovné. Šlo o nejoblíbenější víno paní od obsluhy, tak jsem byl zvědavý. Kupodivu silná aromatika, už ve vůni se víno hlásilo o slovo. Ale trochu jinak, než jsem zvyklý. Snad rozinky, luční kvítí a medové tóny. Ale opět výrazná svěžest, která mi nedovolila se harmonicky vínem pokochat.
Neodolal jsem vábení polosuchého Müller Thurgau, ročník 2020, trať Na pískách. Na úkor lehkých muškátových tónů spíš hořčiny ze slupek, které dávaly ovocným tónům jiný rozměr. Vybavilo se mi, o co víc mi chutná milerka z nedalekého Poddvorova. Brzo se dočkám.
Pak jsem se posunul, čekalo mě Rulandské šedé, ročník 2020. Bílé víno, co zrálo na nových barikových sudech. Už první přivonění a bylo to tam. Intenzita dubového dřeva bohužel potlačila charakteristické znaky šeďáku. Možná to chce ještě počkat, ale zatím to mezi má oblíbená vína patřit nebude.
Na závěr mě čekala dvě červená už z nového ročníku 2021. Jednak Cabernet Moravia, který sem na Podluží tak nějak patří, a pak Dornfelder. První víno mě spíš zklamalo, výrazné bylinné tóny, znám zajímavější kousky od vinařů nedaleko odsud. Zato Dornfelder byl hodně povedený. Zavařeninové tóny, výrazný 14 % alkohol, takže odvozuji, že hrozny musely stát za to. Krásně se pilo, neváhal jsem a lahvinku jsem si odvezl s sebou do Prahy. Nedávno jsem koštoval kalifornský Zinfandel z LODI, hodně podobná chuťová linka. Pod Nechory míří má pochvala.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat