Dožít, zažít, užít…

Tak jsme se opět po roce setkali. Dá se odvážně říci, že se naše skupinka absolventů ze třech sesterských kruhů plánka měla už možnost jednačtyřicetkrát sejít a zavzpomínat. Je to tak, tolik let už uběhlo od naší promoce na ekonomce. Teda počítat s tím, že se budeme setkávat každoročně je dobrá utopie, ale kupodivu, jak postupně překračujeme práh penzijního věku, tak ty příležitosti ke setkávání vyhledáváme čím dál častěji. 

A jsem u toho, vstupenkou na abiturientský večírek s přibývajícími roky je samotný fakt vůbec se ho dožít. No a pak překonat lenost, co dřímá v každém z nás, sednout do auta, na vlak či cokoliv jiného a vydat se do neznáma. S nadějí, že ty bývalé spolužáky vůbec poznám. Ale jo, vlastně jsme se zas tak moc nezměnili.

Letos to Majka s Michalem zorganizovali v Horním Bezděkově, v areálu golf resortu Botanika. Zajistili kouzelný podzimní den se sluníčkem, listy v okolním lese hrály všemi barvami, prostě zážitek, co si podmaní každého, ať už je to kdokoliv. Máme takový obyčej. V odpoledních hodinách před bezbřehým popíjením a ukazování fotek mnoha desítek našich vnoučat, z nichž si rozhodně zapamatuji jen ty moje, a to je co říct, vyrazíme na pěší procházku po okolí. Údolí kolem Kačáku to tentokrát jistilo, jen se k němu dostat sešupem po strmé stráni… Zvládli jsme to, jsme vlastně ještě plni mladických sil.

Organizovaným programem jsme v podstatě dali šanci dorazit i zbytku naší skupiny, kterému do včasného příjezdu něco vlezlo. Vůbec si nedovolím prohlašovat, že se Míla s Jirkou či Pepa téměř sportovnímu výkonu orientačního zdolávání blízkého okolí úmyslně vyhýbali. Vždyť je to jedno, my už přece nic nemusíme, my prostě chceme. A o tom to je, my to přece chceme zažít.

Jako úvod těch pár vět stačí, píšu blog o víně, tak bych se k němu měl dostat. Chválím místní vinný lístek. Po prostudování bych možná chtěl chutnat všechno. Mají určitě dobrého sommeliéra, nebo aspoň dodavatele nápojů. Jsem zpravidla otrávený, když jsou mi někde podsouvány jakostky, sudovky či krabičáky, a teď se bav, Pražáku. Tentokrát jsem dostal šanci se vydat na cestu objevování a dosahování nových vinných zážitků.

První lahvinka dorazila z Apulie, z jihovýchodní paty Itálie. Vybíral Michal, přidal jsem se, byl jsem sám zvědavý, čím nás překvapí populární Primitivo pod názvem Itinera. Vinařství Mondo del vino, které za oním vínem stojí, zve k ochutnávkám provokativní větou. Víno je jako zrcadlo, poví ti, kdo vlastně jsi. Co nám řeklo Primitivo?

Mám rád tuto odrůdu vyznačující se intenzivní rubínovou barvou, vyhovuje mi vůně zralého lesního ovoce, marmelády, vanilky a fíkového chutney. Vůbec mi nevadí hladká plná sametová chuť s dlouhým koncem plným ovoce a vanilky. Popravdě, té marmelády bylo pro mě až dost, měl jsem z toho pusu docela ulepenou. 

Mezitím nás předběhla druhá dvojice, Jirka s Pepou sáhli po vínu z téměř archivního ročníku 2016 z Côtes du Rhône, Domaine de la Mordorée. Úžasně zavonělo, bylo jasné, co bude i u nás v druhém kole následovat. Na vínech z tohoto francouzského regionu také dlouhodobě ujíždím, cuvéečka GSM svou podmanivou vůní a chutí jsou pro mě protiváhou k někdy méně přístupným vínům například z Bordeaux.

Ochutnali jsme tentokrát víno s převahou Grenache a Syrahu, doplněné v menší míře Cinsaultem, Carignanem a Mourvédrem. Ve vůni červené ovoce, černý rybíz a fialky, v chuti pak svěžest, oproti Primitivu zásadní, jemné třísloviny a dobrý delší závěr. Z ringu vyšlo toto víno rozhodně úspěšněji, došlo-li by na vytváření zásob, tak vím, po čem bych sáhnul, ale vzhledem k archivační zralosti, bylo by ho třeba ztrestat co nejrychleji.

Půl na půl s Michalem, dá se říct, že jsem si vína v podstatě v rozsahu jedné celé lahve docela užil, ale co takhle ještě něco na odchodnou? Tady jsem dal na doporučení. Na baru se rozlévalo víno z vinařství Fantini z Abruzzo, stoprocentní Sangiovese. Zrání v nerezu dalo vínu úžasnou lehkost, ke zpěvu za doprovodu dvou kytar Pepy a Michala se suprově hodilo, téměř vyzývalo k tanci, nebo alespoň k relaxaci myšlenek utahaných z nekončících auditů.

Původně jsem si dal čtvrt litřík, ale laplo mě to, chodil jsem si pro další a další objednávky, až v lahvi nic nezbylo. Možná že toto Sangiovese nebylo nijak filozoficky náročné, ale ovocné aroma lesních plodů s tóny kakaových bobů doprovázené sametovou chutí višní v čokoládě mě na závěr abiturientského večírku úplně odzbrojilo. Užil jsem si ho, tentokrát již dostatečně…

Rodan