Zelený čtvrtek

Na toto označení pátého dne po květné neděli jsem si už v mých letech přivykl. Ale proč vlastně zelený čtvrtek? Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Ježíše Krista s dvanácti učedníky. Německy se tak označoval čtvrtek jako lkavý neboli přídomek „grein“, což se časem zkomolilo na „grün“. A máte to…

Letos jsem právě při příležitosti zeleného čtvrtku podlehl marketingovému lákadlu pivního průmyslu a neodpustil jsem si ochutnávku zeleného piva. Sešli jsme se totiž po půl roce se spolužáky z vysoké školy v karlínské prvorepublikové hospůdce U tunelu. A měli ho tam. Zeleného krále z vratislavického pivovaru Konrad… Už jste někdy pili zelené pivo?

Ochutnal jsem v podstatě světlou dvanáctku s přídavkem přírodních látek z mladého zeleného ječmene, aby pivo dostalo zelenou barvu. Pivovar ho vaří příležitostně právě v období Velikonoc, lahvuje se však omezeně, větší šance je narazit na něho točeného ze sudů. Vůně piva v půllitru byla slabá, připomínala trochu zelenou papriku či okurku, nebo spíš kopřivy. Kupodivu však bylo pitelné, jen postupně s rostoucí teplotou ztrácelo tělo a přibývaly trpké tóny. Jak to tu zpravidla píšu při ochutnávkách vín. Není to pivo na celý večer, ochutnat jeden kriegel a jít dál… 

Greek Corner

Procházel jsem se centrem Českých Budějovic, kochal se malebnými uličkami a nakukoval do výloh krámků. Jezdím sem pracovně už tři roky a myslím, že už mě máloco dokáže překvapit. Zmapoval jsem zde v průběhu mých návštěv i všechny vinotéky, kam se občas uchýlím při čekání na vlak. Pochopitelně nezapomenu tam okoštovat nějaký ten zajímavý vzorek a občas si přibalím lahvinku sebou na domácí přechutnání. Nechci tu tvrdit, že bych na to samé víno nenarazil v Praze, ale znáte to. Víno přivezené z cest má obvykle o fous zajímavější kouzlo.

Bylo sice stále ještě chladno, ale tu a tam vykouklo sluníčko a svými paprsky ozvláštnilo budovy Kláštera dominikánů a přilehlou Solnici na Piaristickém náměstí. Další kroky mě vedly do uličky, která mi byla svým názvem velmi sympatická. Hroznová… Údajně zde byla začátkem od osmnáctého století první vinárna ve městě. Na průčelí domu stálo: Václav Novák, obchod vínem ve velkém i malém.

Než jsem se dostal přes Mlýnskou stoku na Sokolský ostrov, míjel jsem hotel Klika. Těsně vedle na úrovni chodníku jedna prosklená výloha poutala kolemjdoucí na vína a olivové oleje z Řecka. Greek Corner… Dívám se přes sklo dovnitř, regál s víny rozehřál mou duši. Jenže zavřeno, otvírají až ve dvanáct, tak za půl hodiny. Což o to, už to vydržím.

Situační zpráva z olomouckých barů

Kanonýr z Fortu Křelov ve slušivé vojenské uniformě z druhé poloviny devatenáctého století nás všechny přivítal. Po té, co do hlavně kanónu vložil střelný prach, nás všechny vyzval, abychom si zacpali uši. To se snadno řekne, ale jak to provést? Chci si přece střelbu kanónu vyfotit, to snad radši obětuji krátkodobou ztrátu sluchu, než abych propásl vzpomínku na mimořádný zážitek.

Dívám se kolem sebe, dilema stejně jako já vyřešila většina z naší auditorské skupinky. Kanonýr zapálil s pomocí našeho kolegy doutnák, umístil ho na odpalovací tyč, a přiložil zapálený hořící knot ke střelnému prachu v otvoru na konci hlavně. Záblesk, bílý obláček a šupa jako z děla… 

Škublo to se mnou, ale fotka je v mobilu. Dívám se na Hanku vedle mě, usmála se, taky si odpal vyfotila. To se málokdy zažije, bude o čem doma vyprávět… Byl to jen začátek zajímavé prohlídky Fortu Křelov XVII., obrané pevnosti vybudované v letech 1851 až 1854 západně od Olomouce.

Služebka

Díky pracovním povinnostem jsem se v poslední době pohyboval v přitažlivém koutu severovýchodních Čech. Navštívil jsem pár menších měst v Podkrkonoší a díky nutnosti přespání jsem je měl šanci poznat trochu více než za celý svůj předchozí život. Pravda, vinná réva se ve zdejších končinách prakticky nepěstuje. Pár řádek vinných keřů byste našli jen u Kuksu nedaleko Jaroměře, jde však spíše o realizaci snu pana Rudolfského, než že byste tu našli významný zdroj vín z české vinařské oblasti.

Stál jsem na náměstí v Hostinném a prohlížel si radniční věž. Tuší snad někdo z vás, čím je zajímavá? Já doteď měl jen nepatrné ponětí z hodin zeměpisu, že toto městečko vůbec existuje. A najednou stojím před dvěma velkými obry, kteří dávají věži s hodinami majestátní výraz. Co jsou tito obři zač? Tak to je potřeba začít s pověstí…

Dva měšťani, odvážní a silní chlapáci, prý jeden Němec a druhý Čech, proč ne, jsme tu v bývalých Sudetech, chránili pocestné, co procházeli hlubokými lesy kolem města, před tím, aby je roztrhala zvěř, nebo aby zde v hustých hvozdech zabloudili. Jeden byl snad pekař a druhý řezník. Každému, kdo to potřeboval, pomohli, čímž prý zachránili před záhubou mnoho lidí. Na památku po jejich smrti nechali sousedi z vděčnosti vytesat jejich kamenný obraz v obří podobě a začátkem sedmnáctého století umístili sochy obou obrů na radniční věž.

Svalnatá slečna Quiotová

Minulo už dvacet jar, co jsme se s rodinkou projížděli po Provence. Jeli jsme tehdy autem po koupání na italských plážích, úložný prostor našlapaný k prasknutí, nebylo už moc možností doplňovat do kufru lahve jistě božských vín. Tak jen tu a tam ochutnávka na hotelu, aby bylo na co vzpomínat. 

Koukám do mapy, připomínám si pár turisticky poutavých míst, které jsme měli šanci na skok projít a uložit si do paměti. Proti tomu na mě vyskakují názvy spousty dalších měst, které jsme tehdy minuli. Třeba ještě někdy příště… Proč ten úvod? 

Včera mi dorazila zásilka vybraných červených vín od karlovarského obchodníka Kupmeto. Každoročně podlehnu jejich výročnímu dni spojenému s dvacetiprocentní slevou. Krabice vín z Itálie, šestice dalších z Francie… Většinou výběr naslepo, jen na základě popisků od obchodníka a mých osobních preferencí, co se týká regionů, způsobu zpracování od vinařů a jistě i odrůdové skladby.