Italská červená z francouzských odrůd

Při návštěvě u moravského vinaře nikoho ani nepřekvapí, když před vámi vytahuje jednu lahev za druhou, pokaždé jinou odrůdu, a dává ochutnat. Čím pestřejší nabídka, tím větší komerční úspěch. Vůbec ani nevadí, když jsou mezi víny odrůdy pro místní kraj netypické, rádi je otestujeme. Nějak mi to však nepasuje v situaci, když se degustace týká konkrétního vinařského regionu z některé evropské země vyhlášené produkcí dobrých vín. Mám ho totiž zaškatulkovaný pro konkrétní odrůdy a jsem celý nejistý, když je nedostanu do sklenky, naopak mi je naléváno víno pro danou oblast nezvyklé. Pokusil jsem se toto dogma prolomit a vyrazil jsem na ochutnávku italských vín vyrobených z jiných než místních odrůd. Moc dobrá byla, to teda jo, jen snad… Raději se nechávám překvapovat víny, které mi do Toskánka, Lazia či Marche pasují tak nějak líp.

Po welcome drinku v podobě povedeného bílého sektu v kategorii brut z Lombardie nás čekalo devět vzorků červených vín z různých částí Itálie. Spojovacím článkem bylo, že žádné z nich nebylo vyrobeno z místních odrůd.  A když přece jen se nějaká tu a tam objevila, tak nikdy nebyla dominantní, spíše jako doplněk do povedeného cuvée. Buď ve vínech převládal Merlot, nebo Cabernet Sauvignon, případně byl jejich podíl vyrovnaný čili šlo vždy o variantu vína z Bordeaux.

Pořádající společnost Vinodoc sáhla do svého archivu a nabídla nám řadu povedených kousků, některé lahve ze starších ročníků byly i u nich jedny z posledních… Vůbec to však nevadilo, vína byla všechna v mimořádné kondici, Mikuláš Duda je nechal dostatečně prodýchat, takže se krásně pila. Žádné z nich tak neprohrálo už na startovací čáře, ale záleželo jen a jen na preferencích každého účastníka degustace. Jak má nastaveny chuťové pohárky, jaká vína má v oblibě, v jakém stavu na ochutnávku dorazil, jaké jsou jeho osobní volby.

Já byl tentokrát naladěn na Merloty. Hvězdičky u mne dostala právě vína, ve kterých tato odrůda převládala, či byla v podstatě stoprocentní. Zmíním se tedy o dvou vínech, na která bych nechtěl zapomenout. Naprostým vítězem večera byl u mne Merlot z oblasti Lago di Garda, které nabízí vinařství Olivini pod názvem „Notte a San Martino“ (noc v San Martinu). To ochutnávané víno bylo z ročníku 2013. 

Pro výrobu tohoto vína byly hrozny sbírány ručně do dřevěných beden, ty se pak nechaly stát na podlaze a došlo k jejich sušení. Následně probíhala prodloužená macerace, fermentace s použitím vybraných kvasinek a následná jablečno-mléčná fermentace. Poté se nechalo víno školit dvacet čtyři měsíců v barikových sudech z francouzského dubu, díky čemuž vzniklo výsledné víno s dlouhou životností a svébytnou identitou. Ve skleničce mne zaujala hluboká rubínově červená barva, krásné aroma s tóny zralého ovoce, kávy a čokolády. V chuti mělo úžasnou strukturu, sametovost a eleganci. Na takto povedené víno se narazí jen párkrát za život…

Překvapením pro mne byla dvě ochutnaná vína z Jižního Tyrolska, z vinařství Manincor. Na rozdíl od předchozího Merlotu byla obě vína v kupážích i s méně obvyklými odrůdami, přestože byl u nich Merlot tím, co udávalo vínu tělo. Chutnala mi obě, mám-li na jedno z nich ukázat, tak volím „Cassiano“, v ročníku 2018. Zde byl Merlot zastoupen přes čtyřicet procent, dále v něm byl podstatný ještě Cabernet Franc, ostatní odrůdy jako Syrah, Petit Verdot, Cabernet Sauvignon a překvapivě i Tempranillo pak již minimálně. 

U hroznů probíhala spontánní fermentace se slupkami v dubových kádích s otevřeným povrchem po dobu třech týdnů, aby se získalo maximum zralých taninů. Víno pak zrálo osmnáct měsíců v barikových sudech, z nichž jedna třetina byla nová. Ve sklence mělo víno jasnou, intenzivně třešňově červenou barvu, po zralých třešních i vonělo, spolu s lékořicí a bylinami, v chuti bylo harmonické se sladkými tříslovinami v závěru. Možná právě tou svou elegancí mne získalo…

Pokud se nezmiňuji o dalších vínech, vůbec to neznamená, že byla špatná. Jen jsem chtěl vzdát hold těm, která mne okouzlila. S přihlédnutím k cenovým relacím se však ani tato vína nestanou běžnými v mých skleničkách. Jako vína pro zvláštní příležitost to být mohou a určitě na ně při nějaké vhodné příležitosti dojde.

Rodan

Fajnová moravská šardonka

V předvečer Dne české státnosti jsem si udělal radost. Z mého archivu jsem vytáhl jedno z vín, co jsem si přivezl z letošních poddvorovských otevřených sklepů. Jezdíme tam s rodinou a přáteli pravidelně a už jsem tu o této akci napsal několik textů (třeba tady). Mohl jsem si koneckonců vybrat cokoliv, určitě by mi všechna vína udělala radost. Každý z místních vinařů má sice odlišný rukopis, žádný z nich mne však ještě nikdy v minulosti nezklamal. Rád si z jejich vín vybírám v Poddvorově ta nejlepší, co mi zaručeně budou chutnat, nakupuji a odvážím sebou do Prahy.

Nyní padla volba na Chardonnay, suché víno z ročníku 2019. Víno vyrobilo čejkovické vinařství Vitisberg z vlastních hroznů vypěstovaných na trati Odměry. Můžete mít k pěstování burgundských odrůd na Moravě výhrady, ale jsem přesvědčen, že když se povede rok, tak jak bílá, tak červená vína z těchto odrůd jsou hodně povedená a stojí za to je ochutnat. Koštované víno mělo nazlátlou barvu, příjemně podmanivou vůni, spíše po tropickém ovoci, či zralé hrušce s máslovými tóny, plnou kořenitě ovocnou chuť s dlouhým závěrem. Předpokládám, že nějaký čas leželo na jemných kvasničných kalech, které mu dávalo nádhernou pitelnost. Takové typické víno, které ochutnáte a nemůžete přestat, dokud je co dolévat, poté se díváte do vinotéky, zda by tam nebyla ještě jedna lahvinka, když už, tak ať to stojí za to…

Za vinařstvím Vitisberg stojí Ondra Konečný, kterého spolu s jeho partnerkou Bárou potkávám při ochutnávání jejich vín už od roku 2012. Původně je nabízeli jako Konečný Winery, ale přece jen konkurence Konečných je v Čejkovicích velká. Takže budu fandit jejich počínání i pod novým názvem vinařství. Vinařství nabízí pouze lahvová vína s produkcí do 10000 lahví ročně, a to výhradně z vlastních hroznů s celkovou rozlohou vlastních vinic 1,2 ha. Jejich bílá vína si drží svůj ovocný projev respektující typické odrůdové vlastnosti. Pro zrání červených vín využívají barikových sudů, díky tomu mají vína plné tělo s kulatějšími taniny. Vinařství Vitisberg vyrábí pouze malé partie vín, která jsou zatřiďovaná jako zemská, přestože hrozny dosahovaly ve své zralosti přívlastkových kategorií. 

Ondra má vystudováno vinařství na Mendelově univerzitě, evidentně vínu rozumí, o čemž svědčí i úspěchy na mnoha tuzemských i zahraničních soutěžích. A že svou práci dělá dobře, potvrzuje i ve svém zaměstnání, kdy působí jako enolog ve vinařství Spielberg, o čemž jsem tu rovněž již psal (tady). Ale nazpět k Vitisbergu… Ačkoliv má vinařství prezentační sklep v Novém Poddvorově, hospodaří na tratích v katastru obce Čejkovice, kde svá vína rovněž vyrábí. Pokud byste tedy hledali, odkud hrozny pocházejí, tak byste museli vyrazit na čejkovické tratě Niva hrbatá, Odměry, Díly u včelína, Noviny a Roviny. Zdejší tratě jsou převážně s jižní orientací, složení půdy je jílovito-vápenaté se spraší.

Za ta léta, co Ondru s Bárou na otevřených sklepech potkávám, jsem zaznamenal výrazný krok od vín, která sice chutnají, ale dlouho si je nepamatujete, k vínům, co vás okouzlí hned při koštu a pak vám dělají radost, kdykoliv si je doma otevřete. A to Chardonnay z ročníku 2019 se povedlo náramně. Už teď se těším na další setkání s jejich víny nového ročníku na příštích otevřených sklepech.

Rodan

Vivino

Pokud mne náhodou někdo z vás potká v obchoďáku u regálu s víny, určitě se pozastaví nad tím, že si mobilem fotím etikety nabízených lahví. Budu tam jistě za podivína… Mohu vás však uklidnit, nejsem zas tak bláhový, abych si cíleně dělal dokumentaci všech ve světě vyprodukovaných vín. Stačí, že si zpracovávám poznámky k vínům, která mne z různých důvodů zaujala. Takže u regálů nefotím vína pro mou potěchu, pouze využívám jednu chytrou aplikaci pro ty, co se o vína zajímají. Takovou, co kolem sebe shromažďuje milovníky vína, kteří hodnotí ochutnávaná vína, bodují je a zaznamenávají si, co je na nich zajímavého. V podstatě si píší své deníčky, co kdy vypili. Kromě toho však pomáhají ostatním, aby si na základě jejich doporučení mohli při výběru vín zvolit ta nejlepší. Takže i já si vybrané víno prověřím nejprve na Vivinu, abych nesáhnul vedle a zbytečně si nezkazil večer…

Nejsem asi optimálním uživatelem zmíněné aplikace. Zpočátku jsem si tam poctivě ochutnávaná vína zapisoval, pak mě však komunikace v angličtině začala zdržovat, přece jen popsat, proč mi víno chutnalo, nebo co mi na něm vadilo, nepatří k mé běžné slovní zásobě. Takže to trochu šidím, většinou používám aplikaci při výběru vína. Pokud mi pak víno chutná, dám tomu čtyři nebo pět hvězdiček, abych ocenil práci vinařů. Pokud mi víno nechutná, raději to nechám být, vážím si totiž i té práce, která se třeba do mých preferencí netrefí.

Rád si teď několik týdnů sedám v sobotní podvečer k televiznímu dokumentu „Milovníci vína“. Poslední díl byl věnován převážně Toskánsku a místnímu Chianti z odrůdy Sangiovese… Záběry historického městečka Montepulciano, zvlněné toskánské krajiny, kudy se vinou silničky s alejemi stromů podél nich, a především krásně upravené vinice, tak tomu jsem na obrazovce dokonale podlehl. Nedivte se, už plánuji, kamže to příští rok v létě s rodinou vyrazíme. A myslím, že Toskánsko bude dobrá volba. Naslouchal jsem poutavým rozhovorům s vinaři o Chianti Classico s černým kohoutem na etiketě nebo o Nobile di Moltepulciano z těch nejlepších viničních poloh. Okamžitě jsem začal probírat můj vinný archiv, zda tam náhodou nějaké zasunuté Sangiovese neobjevím…

Ke kýženému výsledku mi pomohl víkendový nákup v Lidlu. Nabídka jejich vín tam je jistě specifická, na jednu stranu lahve, jak s despektem říkám pro socky, v ceně kolem padesáti korun, na druhou stranu vína z výběru sommeliéra, na začátku v řádu stokorun, poté v akci za super peníze… Zatímco Dana s Týnou plnily vozík, já se zastavil u regálu s víny. Vybíral jsem si pohledem, které z nich by mi udělalo radost, a když jsem jich pár vytipoval, vytáhl jsem mobil a spustil Vivino. Obvykle to u mne vyhrávají vína, u nichž se hodnocení blíží čtyřem hvězdičkám, tady to bohužel nebyla žádná sláva. Spíš se to motalo lehce nad trojkou. Když tu najednou… Postavil jsem si před sebe etiketu Chianti Riserva DOCG 2015, Corte alle Mura. Hodnocení sice průměrně na úrovni 3,5, ale převážně obdivné poznámky… Jedno z nejlepších vín v Lidlu, extra víno, které musíte vyzkoušet, tomuto vínu se nedá odolat. Takže to vše do sebe zapadlo a bylo rozhodnuto, lahev Chianti směřovala do vozíku.

Jak to vidím já? Této koupě nelituji, víno sice nedosahovalo úrovně víše zmíněných prestižních vín z Toskánska, ale pilo se velmi příjemně. Barva byla višňově červená, po zakroužení vína ve sklence víno předvedlo velmi slušnou viskozitu. Ve vůni byly zprvu znát kořenité tóny po exotickém koření, drobet tabáku, ale i vanilky. Posléze převládly tóny kompotovaného ovoce, či spíše až podmanivé marmelády.  Co mne bavilo nejvíc, tak to byla plná chuť s potřebnými třísly v závěru. 

Napadá mne, že už jsme v podstatě spolu zasíťovaní. Naše texty čte denně pravidelně deset až dvacet čtenářů, které víno baví. Mé i Jardovy preference v podstatě znáte, my o těch vašich nevíme vůbec nic. Co kdybychom se na Vivinu propojili? Sdíleli bychom tam ve skupině své zážitky s víny a vzájemně se tak inspirovali, co stojí za to okoštovat. Pokud do toho půjdete vy, tak já se rovněž pochlapím a začnu opět psát svůj vinný deníček poctivě, abych vás o žádné ochutnané víno neošidil. 

Rodan

Vlašák z Goldhameru

Je mi jasné, že se pouštím na tenký led. Ale proč ne, zjednodušeně se dá říci, že mé texty slouží rovněž k tomu, abych si dělal v mých názorech na víno jasno. A pokud se někdy později ukáže, že jsem se ve svých názorech posunul, přiznám to a rád se s vámi o nový pohled podělím. Proč tak rozevlátý začátek? Chci totiž psát ještě o jednom z dalších vín, které mne na vinobraní třetí pražské části zaujalo. U stánku Magnum wines jsme s Jardou dostali ochutnat dvě vína z vinařství Zdeňka Peřiny z Perné. A právě jedno z nich, konkrétně Ryzlink vlašský Goldhamer II, pozdní sběr z ročníku 2019, mne okouzlilo.

Když se řekne Perná, každému fandovi do vína naskočí pojmy Pálava a Mikulovsko. Nad obcí se nacházejí legendární viniční tratě, na kterých se daří především vlašským ryzlinkům. Pochopitelně se zde rodí hrozny i pro další skvělá vína jiných odrůd, před nedávnem jsem tu například psal o trati Věstonsko, odkud pocházel výborný terroirový veltlín z vinařství Volařík (tady). Dá se říci, že pokud je Morava něčím výjimečná, tak především expozicí, půdou a sklonem nejlepších pálavských tratí jako jsou Železná, Goldhamer, Kotelná, Purmice nebo Levá klentnická.  

Vyhledávač mi napověděl, že minimálně šest známějších vinařství nabízí z této tratě své vlašáky. A to si nejsem jistý, zda je to úplný výčet, či zda odtud nezískávají hrozny i další drobní vinaři. Rozhodl jsem se porovnat tři nejznámější, na jejichž Ryzlinky vlašské jsem už při svém objevování vín narazil. Jen se musím přiznat, že to nebylo při srovnávací degustaci, ale ochutnával jsem je v čase postupně při různých příležitostech. 

Nejčastěji dostávám do sklenky vlašák z Mikrosvínu patřící pod Zámecké vinařství Bzenec. Mezi jejich víny je tato odrůda jejich vlajkovou lodí, a to v jakékoliv řadě, ať už Traditional line, Flower line či VOC. Procházím-li své poznámky, vždy jsem si těchto vín cenil, dostávala ode mne nejvyšší možná hodnocení. Lehce květnatá vůně, jemná minerální slanost, kořenitost, patrné tóny letního ovoce, příjemná kyselinka, dlouhá dochuť s nádechem vlašských ořechů v medu. 

Na druhý vlašák z Goldhameru jsem narazil v nabídce vinařství Tanzberg přes společnost Kupmeto. Znal jsem od nich spíše Ryzlink vlašský z viniční trati Železná, který jsem ochutnával třeba na nedávné degustaci vinařství na Groebovce (tady). Přiznám se, že mne ve srovnání s jejich červenými víny tehdy moc nezaujal. Vlašák z Goldhameru jsem pil v pozdním sběru z ročníku 2017. Oproti předchozímu hodnocení mi z vína lezla vyšší kyselinka, mohl bych uvést chuť rybízu, grepu a rebarbory. Rozhodně bylo toto víno opět velmi minerální, což se projevovalo mírnou slaností.

Jak si ve srovnání s předchozími dvěma víny stál vlašák od Zdeňka Peřiny? Měl spíše blíž k Mikrosvínu. Přes výraznou kyselinku celkově vyzněl jak mohutné plné harmonické víno s ovocnými tóny, ale současně i s kořenitostí, při dochuti medové pohlazení i slaná mineralita. Určitě se nejednalo o lehké a svěží moravské bílé víno, ale mně právě podobná, kdy se s doušky mohu v ústech pomazlit, vyhovují.

Proč jsem se bál srovnávání třech špičkových vinařství? Mám toho od nich velmi málo napito. Setkávám se s jejich víny spíše výjimečně, těžko se pak porovnává, které z nich dokáže z hroznů stejné odrůdy a na tom samém terroir vyrobit víno, které mne nejvíce zaujme. Právě proto jsem se o takovou malou reminiscenci pokusil, abych si to uvědomil, byť jsem jednoznačného vítěze neurčil. Ale jak jsem slíbil, zaujme-li mne někdy v budoucnu některý z goldhamerských vlašáků více, rád se s vámi o tuto skutečnost podělím.

Rodan

Dělá víno z lidí chuďase či boháče?

Titulek by měl přitáhnout pozornost, ale někdy přesně nevystihne myšlenku. Možná by bylo přesnější, kdybych to napsal jinak. Vytahuje víno lidem z kapes peníze, nebo jim je tam dává? Jasně, že z toho ani teď většina nebude právě moudrá, ale mně se takovéto podobné myšlenky honí hlavou od té doby, co jsem poskytnul rozhovor týdeníku Ekonom na téma „Auditor na vlastním vinohradu“. Ani tak moc se z rozhovoru do finálního textu nakonec nedostalo, ale mě to přimělo o spoustě věcí popřemýšlet, udělat si přitom v hlavě trochu více pořádek.

Jedním z probíraných témat bylo porovnání vín z české a moravské produkce vůči zahraniční konkurenci. V tomto jsem rozhodně lokální patriot. Myslím si, že naši vinaři se nemusí vůbec za nic stydět, byť je nutno si přiznat, že jejich vína jsou drobet jiná než ta z vyhlášených světových vinařských regionů. Mně to však nevadí, neboť každý z nás je zvyklý na nějaký způsob výroby vína, na místní odrůdy, ve víně pak na kyselinky či zbytkové cukry, pochopitelně i na vyzrálost pramenící ze sluníčka a viničních tratí na příslušných rovnoběžkách. Tyto faktory se těžko porovnávají zahraničními hodnotiteli, ale zas tak špatná vína u nás nemáme. Řada zejména moravských vinařů se již na různých přehlídkách vín přesvědčila, že se se svými víny dokáží prosadit.

Co by mohli čeští a moravští vinaři ještě vylepšit, aby svou produkci vín lépe prodávali? Asi mnohé překvapím, myslím si, že špičkoví vinaři u nás už mají podobný přístup k výrobě vína jako vinaři zahraniční. Když si například koupím od svých oblíbených vinařů víno pro slavnostní příležitost, jsem s ním zpravidla velmi spokojen. Co mi však vadí, odnášíme to tehdy, když se poohlížíme po vínech pro každodenní sklenku… Z mých návštěv především do německého pohraničí zjišťuji, jaký je propastný rozdíl mezi víny v relaci čtyř až pěti euro u nich a u nás. Říkám jim zpravidla supermarketová vína, nezlobte se, u nich mám pocit, že si čeští producenti a obchodníci myslí, že jim u zákazníků všechno projde. 

V určitých kruzích se za slabinu tuzemského vinařství označuje marketing. Já se svými zkušenostmi v oblasti managementu u podnikatelských subjektů na to nemám takto zjednodušený názor. Ani na otázku, zda by se česká a moravská vinařství měla více či jinak propagovat, není vůbec lehká odpověď. Kdykoliv jsem já využíval pro své projekty přední marketingové agentury, poznal jsem, co je za tím práce, která se musí zaplatit. A výsledky? Nebyly vždy jednoznačné. Určitě to však neodmítám a v tomto ohledu fandím podobným aktivitám jako jsou například kampaně ke svatomartinským vínům nebo propagace apelací VOC. Problém také spočívá v tom, že se jedná o alkohol. Byť má víno ráda spousta lidí, kteří se o něj zajímají, nemůže být marketing čistě prvoplánový. Nemůžete vyhlašovat, pijte více, budete mít šťastnější a veselejší život… Jde se na to přes historii, vinařskou turistiku, moravské rodinné stříbro a podobně.

Když už mám hodnotit marketing, myslím že ho mají mnohem lépe propracovaný obchodníci, zejména ti, co využívají e-shopy. A koneckonců se pak na případném úspěchu nakonec podílejí i vinaři. Ale ani to není bez omezení. Svou roli tu rozhodně hraje náš finanční rozpočet čili jaké zdroje jsme schopni a ochotni do vína dávat. Stále jen obdivně sleduji, jak si v zahraničí místní sednou na zahrádku restaurace na skleničku vína za cenu, za kterou bych tu měl celou krabici vín. To není nic o cenové politice, ale o platech a spotřebním koši. V tomto ohledu to vinný marketing ještě dlouho nebude mít právě lehké.

Takže fakt, že z nás víno umí vytáhnout peníze, jsem už probral. Ale co druhá strana mince? Dokážeme na víně i zbohatnout? Málokdo si nepovšiml, že je víno používáno rovněž za investiční nástroj. Jak se k tomu stavíte? Dokážete si představit, že byste do vína investovali? Ve svém životě jsem se několikrát poohlížel, kam bych měl uložit část mých příjmů pro případ, že je budu potřebovat použít později. Spořící účty, kapitálové produkty, cenné kovy, nemovitosti… Myšlenka využít k tomu víno od prestižních vinařů mne skutečně nenapadla. 

Je to jedna z věcí, ke které jsem dosud nedospěl. V čem to spočívá?  Pochopitelně to napadne každého, jde o princip levně nakoupit a dráž prodat v dlouhodobém horizontu. U vína to je nutné dělat s rozmyslem. Ta vína, co máte vypít do jednoho či dvou let, pro investování rozhodně vhodná nebudou. Podle mého je to založeno minimálně na čtyřech základních předpokladech. Za prvé byste měli mít přístup k investičnímu vínu, což je však velmi omezené. Z českých a moravských vín mne momentálně nic nenapadá. Za druhé musíte mít zajištěnu kvalitní archivaci, pokud chcete za čas prodat svou investici, vína musí být minimálně stejně dobrá, ne-li budou ještě lepší. Za třetí se doporučuje investovat do vína minimálně sto tisíc korun, nejedná se tedy o hru s volnými prostředky, co vám zbydou z měsíční výplaty. A nakonec za čtvrté to musíte umět ve správný čas prodat, aby vám to přineslo zisk. Nevím jak vy, ale má zkušenost s mým vlastním archivem je tristní. Řadu letitých vín z mých domácích zásob otevírám až po konci jejich života. Jen si pak zklamaně říkám, že to mohla být dobrá vína…

Tak to bylo něco málo z toho, o čem jsme si s novináři povídali, ale do časopisu se to nakonec nedostalo. Taky proč… Kdo by chtěl číst o tom, že má do vína vrážet více a více peněz. kdo by chtěl číst o tom, že má navštěvovat aukce v regionech Bordeaux či Burgundy, nakupovat přes makléře ta správná investiční vína, nechat si je za úhradu archivovat ve vhodných podmínkách hlubokých sklepů a pak pro ně ještě shánět kupce. A jako ekonom jen připomínám, nezapomeňte na případné daně😉…

Rodan