U Sůkalů pod pergolou

Navštívit poddvorovské otevřené sklepy a nestavit se ve vinařství u Milana Sůkala snad ani nejde. Z jedenácti zapojených vinařů je snad nejznámější, však už se může taky pyšnit i prestižním oceněním vinaře roku. Po všech těch letech, co se u nich stavuji, jsem ještě nenarazil na víno, co by mi nechutnalo. Naopak, většinou to jsou ta nejlepší vína, která tu potkávám, však si je taky po krabicích odvážím sebou domů.

Kromě pár přespolních vinařů ze Starého Poddvorova, Dolních Bojanovic a Nechor tu mají všichni své sklepy. Sůkalovi zde mají nejen sklep, ale přímo vinařský dvůr. Zažil jsem tu roky, kdy nám k jejich ochutnávce vyhrával cimbál, každoročně posedáváme pod rozsáhlou pergolou, přechutnáváme jednotlivé vzorky vín, díváme se na níže položený rybníček a je nám tak nějak hodně hezky.

Antonín Ryba, dobrý ročník

Další z poddvorovských vinařství, kam se každoročně rád vracím, je to s názvem Hnidák. Založil ho původně Jaromír Hnidák starší, jak jsem tu už dříve v jednom textu psal, ve světě oceněný medailí jako sauvignonový král. Roky plynou, při mých návštěvách místních otevřených sklepů jsme ho tu vídali čím dál méně, oficiálně předal své vinařství synovi Jaromírovi a zeťovi Antonínu Rybovi. A jak jsem se doslechl, už obhospodařuje sám nekonečné nebeské vinice.

Oba pokračovatelé už jsou v podstatě také v mých letech, mohli bychom se tedy o víně bavit s přehledem, ale nějak to mezi námi během těch pár let, co sem jezdím, spíše vázlo. Ještě, že je ve vinařství omladina, mladá děvčata a jejich nápadníci, ochotně se postarali o naše skleničky. Jenže, jaksi chyběl ten zasvěcený výklad…

Letos mi přišlo, že jsem přijel do úplně jiného vinařství. Jedna z krásek, kterou tu potkávám snad od základky, už vyspěla, dosáhla plnoletosti a pod volnými šaty se jí začalo zvedat bříško. Sláva, rod Hnidáků bude pokračovat. Výkladu se profesionálně chopil pan Antonín. S velkým přehledem představoval jednotlivá vína na degustačním stolku. O každém nám prozradil vše, co nás zajímalo.

Dvě, tři sklenky u Padalíků

Sotva jsme s Jardou dorazili na letošní otevřené sklepy vinařů Nového Poddvorova, vyřídili si vstupné a vyfasovali skleničky, prvními, koho jsme potkali, byli manželé Padalíkovi. Pronajali si jeden z volných místních sklepních domků zhruba uprostřed táhlého stoupání, před nímž postavili stanový přístřešek s degustačním stolkem. Paní Broňa mě spatřila, právě když vykládali své zásoby vín, usmála se a hned natahovala ruku k přivítání. To vždy potěší, když navážete s některým z vinařů osobní kontakt. Však už sem taky jezdím pěkných pár let.

Letos si na nás Padalíkovi nachystali dvanáctku svých vín. Jen jsem je projel očima, zarazil jsem se u rýňáku. Zažil jsem tu zhruba před dvěma roky příjemné překvapení. Jejich Ryzlinku rýnskému, z ročníku 2018, jsem docela podlehl. Byl sice v polosuché variantě, ale měl v sobě kouzlo delšího ležení na slupkách, co se promítlo do syté barvy, možná k tomu až šmrnc oxidace, který mi však vůbec nevadil. Mně, co se sám o výrobu vín pokouším, právě podobná selská vína, u kterých proces fermentace neuhlídám, docela chutnají.

Jenže dva roky v Praze při pokojové teplotě krabici těchto rýňáků moc nesvědčilo. Nevydržela… Poslední z vín, co jsem vytáhl nedávno k ochutnání, už ztratilo vše, čímž bylo zprvu zajímavé. Ani jsem ho nedopil… To vše jsem probíral s panem Ivošem, který připustil, že skladování vín je alchymie, kterou si každý musíme s opatrností pohlídat. Nicméně, co říkáš na tento Ryzlink rýnský, ročník 2020? Ochutnávám. Odrůdově přiznaný, ale na mě vyšší kyselinka srovnaná sladkým ocáskem. Inu, polosuché…

Z dovolené...

Potřeboval jsem to jako sůl. Konečně po roce vypustit z hlavy starosti běžných dnů. Vypadnout z města do přírody, na chatu nad řekou Mží obtékající zříceninu hradu Buben, kousek od lesa, kde každý známe ta svá místa, kam jít na houby. Miluji zdejší časná letní rána, kdy si sednu po probuzení do pergoly, uvařím si čtvrtlitrák bílého kafe a poslouchám ptačí cvrlikání… A hlavně se dívám do vinice. Do mé vinice…

Letošek chytnul na jaře zpoždění. Obvykle se povede už duben, kdy se mi vinná réva rozpučí, vykouknou ouška, jen a jen se pustit do nebe. O to jsem byl díky studeným měsícům ochuzen. Na druhou stranu jsem bez úhony přežil pomstu ledových mužů, a co dokážou ty potvory, jsem v textu už psal. Vinice tak chytla zpoždění, ze kterého se do června nedostala. Už jsem se zde párkrát o víkendech zastavil, ale nestálo to za řeč. Tažně už sice obrazily, ale stále nebylo co protrhávat, jak s oblibou říkám, révu jsem ještě neučesal.

Generace u Kašíků

Kdo má rád vína z vinařství Vladimíra Kašíka a potkává se s ním pravidelně v novopoddvorovském sklepě, ten asi tuší. Narážím pochopitelně na charakteristickou vinětu na vinných lahvích. Zobrazuje čtyři generace vinařů stojících vedle sebe. Jde o celkem zdařilou koláž, nepředpokládám, že měli všichni dohromady šanci obdělávat společně své vinice a vyrábět víno. Jako nápad dobrý…

Jenže nic netrvá věčně. Možná to ještě nějaký ten rok vydrží, ale pak se to bude muset stejně předělat. Proč? K této myšlence mě přivedl stánek tohoto vinařství na letošních otevřených sklepech. Přesouvali jsme se k němu společně s Jardou a já se už chystal mu představit vinaře Vladimíra a pochopitelně i jeho vína. Stejně ustrojená zde však stála pouze omladina, pokračovatelé rodu. Velmi ochotně nám jeden po druhém i na přeskáčku začali nalévat vzorky.