Začínáme u Leutmezerů

Pokud bych měl Mirkovi udělit velkou zlatou medaili, tak rozhodně za skvělou organizaci. A vím, o čem mluvím. Sám jsem se kus mého profesního života pořádáním společenských akcí živil, tak vím, co je to za nervy, aby všechno klaplo tak, jak jsem si naplánoval. A nám to v zásadě vyšlo. Jasně, že jsme mohli ochutnat o další tisíce vzorků víc, kdybychom kmitali jako tryskomyši, ale o to tentokrát ani tak nešlo. Já měl za cíl poznat, jaké to tu je. Jak fungují vinaři v Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Jaká skvělá vína nabízejí. A to se nám podařilo.

Měli jsme to od naší základny v Jaidhofu k vinohradům u Dunaje, nebo aspoň k jejímu přítoku řece Krems, kolem pětadvaceti kilometrů. Bylo tedy nutné po ránu využít nějaký dopravní prostředek. Už jsem se tu zmiňoval, že po celou akci zde jednotlivé vinařské vesnice spojovaly zdarma autobusy na lince „Weinfrühling“ po prokázání se vstupním páskem nebo tištěným Oeticketem. Chtěli jsme toho pochopitelně využít hned pro návštěvu prvního vinařství v oblasti Kamptalu, jenže ouha...

V Jaidhofu se konaly v okolí autobusové zastávky pravidelné sobotní trhy, tak se odjezd weinbusu přesunul o pár set metrů dál na objízdnou trasu. Dobrá, v Rakousku to funguje, jen by na to řidič nesměl zapomenout. Minuty ubíhaly, začalo poprchávat, čas zahájení akce se blížil a my stále přešlapovali s narůstajícím zpožděním na náhradní zastávce. Mirek však opět skvěle zafungoval. Tak sedejte, přemístíme se k prvnímu vinařství mým autem, pak se uvidí, snad už odtamtud něco pojede.

Wine Frühling 2023

Všechno je jednou poprvé. Po návštěvách vinobraní, různých vinařských přehlídek a festivalů, putování po otevřených sklepech v Čechách a na Moravě jsem se konečně rozhodl vyrazit za hranice. Podlehl jsem Evženovu vábení z loňského roku, a dohodl se s Mirkem žijícím v Dolním Rakousku, že navštívím vinařskou akci Wein Frühling konanou na přelomu dubna a května. Sláva, zapadlo to právě do prodlouženého víkendu, což se k dvoudennímu ochutnávání velmi hodilo.

Na konání této významné akce se dohodlo 220 vinařů ze třech významných rakouských oblastí, a sice z Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Dva dny, 29. a 30. dubna, vždy od 10 do 18 hodin bylo možno navštívit otevřená heurigen v jednotlivých vinařstvích a za poplatek vztahující se na celou akci pak ochutnat u každého vinaře 10 až 20 vzorků… Ne, to skutečně nebylo v lidských silách. Některá vinařství byla sice nedaleko sebe a dala se navštívit procházkou, ale mezi jednotlivými obcemi se pak muselo přejíždět weinbusem, případně i osobním vozem. Už jsem se tu zmiňoval, že u sousedů v Rakousku je povolena tolerance 0,5 promile.

Než začnu popisovat, na jaké dobrůtky jsem narazil, musím se předtím zmínit ještě o zážitku z předvečera akce. Sotva jsme s Evženem dorazili a přijali pozvání k ubytování u Mirka v domě, padlo rozhodnutí. Vyrazíme na večeři do heurigen vinařství rodiny Grafingerů… Vím, že vám to už asi nic neříká, psal jsem zde o jejich vínech v jednom z prvních textů po ochutnávce vín, co přivezl Mirek do Nového Poddvorova.

Povídání o literatuře a vínech v Toskana bistru

„Tu fantazy knihu musíte dopsat… Každý by tu po sobě měl něco nechat a pokud Vás to baví, dodělejte to, fakt.“ Vlastně ani nevím, jak ho mám v mém textu oslovovat, vystačím si tedy s uměleckou zkratkou autor. Nepotkali jsme se v onom malebném bistru na michelské Kloboučnické ulici vůbec cíleně. Já klopýtal domů ze srazu s pár bývalými kolegy, chtěl jsem trochu vyvětrat hlavu a koneckonců to odsud nemám zas tak daleko.

Přes malé náměstíčko jsem zahlédl na druhé straně ulice vývěsní štít TOSKANA, vínobistro. Jasně jsem už o tomto krámku dříve slyšel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se zde zastavil. Možná je to osud, jak se říká, dnes by to šlo… Koupím si tam na doma kousek sýra a pravou toskánskou klobásku. Současně okouknu, jaká vína zde nabízejí. Sympatická slečna za pultem mi okamžitě vyšla vstříc a začala mi dle přání, byť pro mě vlastně naslepo, připravovat talířek krájených delikates. 

V rohu bistra seděl mladší muž, pochopili jste, že to byl onen autor, a popíjen toskánské bílé. „Nalejete mi mezitím skleničku, než mi to připravíte?“ Posadil jsem se k vedlejšímu stolku a začali jsme si s autorem povídat. Nejprve o toskánských vínech, pak o mých textech na blogu, ve kterých se vyznávám k oblibě Chianti, vlastně o odrůdě Sangiovese. „Já taky píšu,“ zapojil se autor do debaty. „Vážně? A co?“

Korkovaná s Táňou (To be continued…)

Všechny mé dosavadní návštěvy vinotéky Na břehu Rhony mám spojené právě se samoobslužnou obsluhou. Host si sám vybírá u stěny otevřených Bag in Boxů, kohoutkem si nalije víno k rysce a zapíše si kód ceny, vlastně pro všechna běžná vína jednotné. Takto to funguje například Na Výtoni dole pod Vyšehradem nebo to bylo podobně i v Karlíně. I tentokrát stála u vchodu modrá dřevěná skříň, po jejím otevření bylo možné volit z několika nabízených vín. 

My jsme to však s Janie a Evženem nevyužili. Usadili jsme se u stolu, ze kterého bylo možné se dívat z okna na Maltézské náměstí. Ani jsme se pro víno nemuseli zvedat, celý večer se nám věnovala obsluha, převážně someliérka Táňa. Uprostřed místnosti stál sud s otevřenými bílými a červenými lahvovými víny. Vlastně všechna vína, o kterých jsem psal v předchozím textu měla obsluha k dispozici na místě.

Poté, co jsme se nechali s Evženem lapit do prvních ochutnávek cuvéeček od Rhony, rozhodně jsme chtěli pokračovat. Nevím, jak to máte vy, ale já toužím kvalitu gradovat, aby mně náhodou neuteklo nějaké zázračné víno, na které už možná nikdy více nenarazím. Takže jsem začal Táňu ukecávat, že bychom s Evženem měli chuť i na něco lepšího, na něco, co třeba voní po vanilce a dubových sudech, co mu přidá na zajímavosti…

S Janie na břehu Rhony

S Evženem jsem už ochutnal pěknou řádku krásných vín. Ať už při vhodných příležitostech u nás v Praze, nebo při našich oblíbených výjezdech za vínem do Nového Poddvorova, Čejkovic či Velkých Bílovic. Od té doby, co propojil svou cestu životem se sympatickou Janie z britských ostrovů, tak se snažíme vyhledávat dobrá červená vína ještě mnohem usilovněji. Pochopitelně ta naše, především moravská. Ne, že by v Anglii nevěděli, co je fajn víno, ale dostanou se tam spíš ke vzorkům ze všech možných světových vinařských destinací než z našich vinic na východě Evropy.

Na letošní Velký pátek jsme se domluvili s Janie a Evženem, že vyrazíme někam na skleničku. Volba padla tentokrát na vinotéku Na břehu Rhony na Maltézském náměstí. Mám tento koncept docela v oblibě, byť mně nějakou dobu vrtalo hlavou, zda nezkrachují. Svým hostům totiž důvěřují natolik, že je nechají samotné se obsluhovat a co hlavně, dělat si o počtu vypitých skleniček vlastní záznamy. Tady v té jsem byl poprvé a jedním slovem řečeno, povedlo se.

Hezké tiché prostředí vybavené retro dřevěným nábytkem, a k tomu mladá pohledná someliérka Táňa. Ani na chvíli nás nenechala dlouho váhat a vždy ochotně poradila, na co vlastně máme chuť. U Janie to bylo poměrně jednoduché. Preferuje výhradně vína červená a pokud si bude vybírat právě ta, co se produkují v údolí řeky Rhony, tak červená cuvéečka nemůže nikdy minout. Hned první nabízené víno ji zachutnalo a vydržela ho koštovat celý večer.