Nejlepší víno na Wine Frühling

Je to velmi odvážné tvrdit, že v kamptalském vinařství Alexandera Schweigera jsem ochutnal právě to jedno jediné víno, které bylo ze všech více než stovky vzorků právě to nejlepší. Ale jsem střelec, tak nebudu váhat a na jedno prostě ukážu. Ano, sedlo mi, a považuji ho teď s odstupem času opravdu za poklad. Grüner Veltliner Black Mirror, Qualitätswein trocken, ročník 2021…

Než začnu chválit, co mě na něm upoutalo, začnu vyprávěním, jak jsme se do vinařství vůbec dostali. Opět za to může hlavně Mirek, který ochutnávku vín z regionu Kamptal naplánoval jako hlavní program na sobotní dopoledne. Odpoledne jsme se měli přesunout do Kremstalu, ale popravdě už na to nedošlo. Návštěvy vynikajících vinařství nám zabraly tolik času, že bychom museli jen neustále pobíhat od vinařství k vinařství a pořádně si nikde nic nevychutnat.

Od nádraží v Langenlois jsme se přesunuli o pár kilometrů dál do vinařské vesnice Zöbing. Už samotný pohled vzhůru na vinohrady a sklepní uličku s jednotlivými heurigen okouzlil a lákal k jejich návštěvám. Však jsme jich pak řadu z nich stihli, jak už přímo v obci, tak i poté, co jsme přešli řeku Kamp a vystoupali za vinaři do vinohradů. 

Traisental, víno z dobré lokality

Při nedávném putování po třech dolnorakouských vinařských regionech jsem pro sebe objevil jeden, jehož vína jsem doposud nikdy neochutnal. Traisental… Vlastně není divu, je ze zdejších oblastí nejmenší, udává se kolem 790 hektarů. A taky při cestě od českých hranic projedete nejdříve všemi ostatními, než se k němu dostanete. Leží totiž až za Dunajem. Což je ostatně fantastický zážitek, cožpak je běžné při obcházení vinařství, že byste z jednoho sklípku do druhého museli přejet přívozem přes široký Dunaj? Mně se to podařilo…

Traisental obdržel své označení „DAC“ až poměrně nedávno, na lahvích ho vinaři uvádějí teprve od ročníku 2006.  Odrůdová skladba se příliš neliší od toho, co jsme ochutnávali v Kamptalu a Kremstalu. Opět je zde vlajkovou lodí typické Veltlínské zelené s kořenitými tóny a ovocnou chutí, které je následováno jadrným Ryzlinkem rýnským s minerálním buketem. Mám-li si vybavit ještě některé další odrůdy na weinlistech místních vinařů, jistě to budou burgundské odrůdy Rivaner a Zweigeltrebe. 

Vinná réva roste v Traisentalu převážně na malých terasovitých vinicích se suchou, velmi vápenitou, štěrkovou půdou, která vínům propůjčuje nezaměnitelný profil se silnou strukturou a pevnou dochutí. Mimochodem vybavujete si, kde je na Moravě unikátní podloží s vápencem? Jistě, na Pálavě… Ale nelze to srovnávat jen tak na základě jedné signální informace. Terroir je tvořen spoustou faktorů, včetně umění vinařů.

Začínáme u Leutmezerů

Pokud bych měl Mirkovi udělit velkou zlatou medaili, tak rozhodně za skvělou organizaci. A vím, o čem mluvím. Sám jsem se kus mého profesního života pořádáním společenských akcí živil, tak vím, co je to za nervy, aby všechno klaplo tak, jak jsem si naplánoval. A nám to v zásadě vyšlo. Jasně, že jsme mohli ochutnat o další tisíce vzorků víc, kdybychom kmitali jako tryskomyši, ale o to tentokrát ani tak nešlo. Já měl za cíl poznat, jaké to tu je. Jak fungují vinaři v Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Jaká skvělá vína nabízejí. A to se nám podařilo.

Měli jsme to od naší základny v Jaidhofu k vinohradům u Dunaje, nebo aspoň k jejímu přítoku řece Krems, kolem pětadvaceti kilometrů. Bylo tedy nutné po ránu využít nějaký dopravní prostředek. Už jsem se tu zmiňoval, že po celou akci zde jednotlivé vinařské vesnice spojovaly zdarma autobusy na lince „Weinfrühling“ po prokázání se vstupním páskem nebo tištěným Oeticketem. Chtěli jsme toho pochopitelně využít hned pro návštěvu prvního vinařství v oblasti Kamptalu, jenže ouha...

V Jaidhofu se konaly v okolí autobusové zastávky pravidelné sobotní trhy, tak se odjezd weinbusu přesunul o pár set metrů dál na objízdnou trasu. Dobrá, v Rakousku to funguje, jen by na to řidič nesměl zapomenout. Minuty ubíhaly, začalo poprchávat, čas zahájení akce se blížil a my stále přešlapovali s narůstajícím zpožděním na náhradní zastávce. Mirek však opět skvěle zafungoval. Tak sedejte, přemístíme se k prvnímu vinařství mým autem, pak se uvidí, snad už odtamtud něco pojede.

Wine Frühling 2023

Všechno je jednou poprvé. Po návštěvách vinobraní, různých vinařských přehlídek a festivalů, putování po otevřených sklepech v Čechách a na Moravě jsem se konečně rozhodl vyrazit za hranice. Podlehl jsem Evženovu vábení z loňského roku, a dohodl se s Mirkem žijícím v Dolním Rakousku, že navštívím vinařskou akci Wein Frühling konanou na přelomu dubna a května. Sláva, zapadlo to právě do prodlouženého víkendu, což se k dvoudennímu ochutnávání velmi hodilo.

Na konání této významné akce se dohodlo 220 vinařů ze třech významných rakouských oblastí, a sice z Kamptalu, Kremstalu a Traisentalu. Dva dny, 29. a 30. dubna, vždy od 10 do 18 hodin bylo možno navštívit otevřená heurigen v jednotlivých vinařstvích a za poplatek vztahující se na celou akci pak ochutnat u každého vinaře 10 až 20 vzorků… Ne, to skutečně nebylo v lidských silách. Některá vinařství byla sice nedaleko sebe a dala se navštívit procházkou, ale mezi jednotlivými obcemi se pak muselo přejíždět weinbusem, případně i osobním vozem. Už jsem se tu zmiňoval, že u sousedů v Rakousku je povolena tolerance 0,5 promile.

Než začnu popisovat, na jaké dobrůtky jsem narazil, musím se předtím zmínit ještě o zážitku z předvečera akce. Sotva jsme s Evženem dorazili a přijali pozvání k ubytování u Mirka v domě, padlo rozhodnutí. Vyrazíme na večeři do heurigen vinařství rodiny Grafingerů… Vím, že vám to už asi nic neříká, psal jsem zde o jejich vínech v jednom z prvních textů po ochutnávce vín, co přivezl Mirek do Nového Poddvorova.

Povídání o literatuře a vínech v Toskana bistru

„Tu fantazy knihu musíte dopsat… Každý by tu po sobě měl něco nechat a pokud Vás to baví, dodělejte to, fakt.“ Vlastně ani nevím, jak ho mám v mém textu oslovovat, vystačím si tedy s uměleckou zkratkou autor. Nepotkali jsme se v onom malebném bistru na michelské Kloboučnické ulici vůbec cíleně. Já klopýtal domů ze srazu s pár bývalými kolegy, chtěl jsem trochu vyvětrat hlavu a koneckonců to odsud nemám zas tak daleko.

Přes malé náměstíčko jsem zahlédl na druhé straně ulice vývěsní štít TOSKANA, vínobistro. Jasně jsem už o tomto krámku dříve slyšel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se zde zastavil. Možná je to osud, jak se říká, dnes by to šlo… Koupím si tam na doma kousek sýra a pravou toskánskou klobásku. Současně okouknu, jaká vína zde nabízejí. Sympatická slečna za pultem mi okamžitě vyšla vstříc a začala mi dle přání, byť pro mě vlastně naslepo, připravovat talířek krájených delikates. 

V rohu bistra seděl mladší muž, pochopili jste, že to byl onen autor, a popíjen toskánské bílé. „Nalejete mi mezitím skleničku, než mi to připravíte?“ Posadil jsem se k vedlejšímu stolku a začali jsme si s autorem povídat. Nejprve o toskánských vínech, pak o mých textech na blogu, ve kterých se vyznávám k oblibě Chianti, vlastně o odrůdě Sangiovese. „Já taky píšu,“ zapojil se autor do debaty. „Vážně? A co?“