Běžcovo víno

Před pár lety si můj syn plnil svůj sen proniknout mezi kvalitní české běžce na dlouhých tratích. Všední dny polykal po večerech na stezkách podél Vltavy či po šancích vyšehradské pevnosti tréninkové kilometry, o víkendech jsme spolu s ním objížděli běžecké seriály závodů na deset kilometrů, výroční půl maratony či maratony. Já jsem jako host prostoru startu a cíle měl tak možnost nakouknout do specifické komunity organizátorů, závodníků a osob z jejich doprovodu.

Jedním z prestižních závodů, kterých se syn tři roky po sobě účastnil byla Pečecká desítka, Memoriál Jardy Kvačka. Jak už z názvu vyplývá, závod se koná pravidelně v březnu v Pečkách, menším zhruba pětitisícovém městě ležícím patnáct kilometrů severozápadně od Kolína. Čím mne tyto běžecké závody tak zaujaly, že o nich píšu text do blogu o víně? Můžete hádat. Jen jednou… Pochopitelně vínem.

Jedním z účastníků Pečecké desítky s nepřehlédnutelnými výsledky byl totiž Bc. Luděk Vondrák, který stojí za mělnickým rodinným vinařstvím Vondrák. Vinařství je pravidelným partnerem běžeckých závodů, v prostoru shromažďování běžců má dokonce svůj stánek s víny. Čím mne však dostalo, při příležitosti právě Pečecké desítky Luděk Vondrák každoročně připravuje víno se speciální etiketou věnovanou tomuto závodu.

Měl jsem příležitost téměř hodinu stát u stánku s víny a bavit se s otcem vinaře o jejich vínech. Opravdu jsme si pouze povídali, plnil jsem ten den totiž pro syna funkci řidiče, nešlo tedy ochutnávat. Alespoň jsem si na doma vybral několik lahví prodávaných vín i petek s jejich sudovými víny. Ochutnávka pak proběhla v kruhu rodinném.

V tom roce Luděk Vondrák připravil pro 34. ročník Pečecké desítky se speciální etiketou Ryzlink rýnský v pozdním sběru. Jako raritu jsem si jednu lahev koupil. Rýňák mám rád, jen se dokážu vyrovnat tak maximálně s polosuchou variantou, což s oblibou nabízejí německá vinařství. Vondrákovo víno mělo sice svěží kyselinky, ale bylo zařazeno jako polosladké, což na něm bylo znát. Pro zajímavost se dívám na web letošního závodu. Vinařství aktuálně pro odložený běh v říjnovém termínu připravilo Rulandské šedé 2016. Opět s přívlastkem pozdní sběr, polosladké. Víno bude k zakoupení na stánku vinařství.

Ochutnal jsem tehdy více vzorků od Luďka Vondráka. Z nich bych vyzdvihl tři vína. Rulandské šedé, pozdní sběr, ročník 2012, suché, Tramín červený, pozdní sběr, ročník 2012, suché, a Kerner, výběr z hroznů, ročník 2012, polosladké. Šedá rulanda voněla po meruňkách a hruškách, s doplňkem květinových podtónů, v chuti byla plná na patře s dlouhou minerální dochutí. Tramín voněl odrůdově po čajových růžích a lučních travinách, víno bylo krásně pitelné, ocenil jsem opět dlouhou dochuť.

Samostatně se zastavím u Kernera. Pokud jste na tuto odrůdu dosud nenarazili, je to pochopitelné, je typická pro Mělnicko, jinde se pěstuje minimálně. Jde o křížence Ryzlinku rýnského a Trolínského, vyšlechtěného v Německu. Charakteristická je světle zlatavá barva, jemná vůně, postupně nastupující do koření, medu, bílých květů a kandované pomerančové kůry. V chuti je víno aromatické kořenité až s jahůdkovými tóny, s hezkým dlouhým závěrem. Vondrákův Kerner byl povedený, svou odrůdovost si držel, na rozdíl od vzorků, které si občas vozím z Německa, kde při teplání vylézá pouze sladkost vína.

Do Peček už nejezdíme, ale mělnické košty mám stále v plánu. Až narazím na stánek rodinného vinařství Vondrák, určitě si řeknu o Kernera a Ryzlink rýnský. Pro Mělnicko ideální kombinace vín.

Rodan

Verdejo, potěšení ve sklence

Před nedávnem jsem tu vzpomínal na obyčej, se kterým jsem se setkal v zahraničí, napadá mne zejména krátká stáž v Dublinu, kdy kolegové odcházející po práci z kanceláří domů se před tím, než se spolu rozloučí, staví společně v prvním baru na protějším rohu na jednu skleničku. Pokud tam náhodou nakouknete, stojí tam u pultu dvojice či skupinky pánů v černých oblecích a dam v tmavých kostýmech s bílými halenkami. Je na nich vidět, jak z nich padá napětí po celodenním řešení pracovních úkolů, je slyšet veselý hovor a smích, to se uvolňují ze stresů a ladí do pohody, ve které pak tráví doma zbytek dne. Taky občas u nás v Praze podlehnu tomuto vábení a cestou nazpátek od klienta se stavím na sklenku vína. Dával jsem tu minule tipy, kde mám v Praze vyhlídnutá místa, která stojí za to. Jasně, že podobných míst je více, ale ty mnou doporučované vás nezklamou.

Psal jsem tu o prodejně španělských potravin Sabores, kousek pod Vyšehradem. Nebudete tomu věřit, ale při psaní zmíněného textu mne to tak natěšilo, že jsem se tam hned následující týden musel vydat. Opět jsem přednášel auditorům na Karláku, což není ke španělským vínům pod Vyšehradem daleko, táhlo mne to tam po přednšce jako magnet. Tím bylo rozhodnuto, že pro tentokrát dostanu do sklenky některé ze španělských vín.

Mezi vyzkoušenými víny, která mi tu chutnají, patří vína z vinařství José Pariente, z oblasti D.O. Rueda. Ochutnával jsem zejména jejich Sauvignon blanc, který mne tak okouzlil, že jsem si pak zakoupil celou lahev. Nedalo mi to a chtěl jsem se o svou radost podělit doma s rodinou. Tentokrát jsem však chtěl probádat některé z dalších jejich vín. Nechal jsem si tedy doporučit, co je pro toto vinařství a oblast Rueda typickým vínem. Už jste pil jejich Verdejo? Odpověděli mi okamžitě otázkou…

Vinařství José Parientem hospodaří kolem La Seca v D.O. Rueda. Tato oblast se nachází v regionu Castilla y León, kde je asi pro nás nejznámějším orientačním bodem město Valladolid, ležící nedaleko od zmíněného vinařství. Já si ho dosud s vínem nespojoval, pokud jsem o něm někdy slyšel, tak jen v souvislosti s fotbalem. Vinařská oblast D. O. Ruedo obklopuje řeku Duero, která odtud teče na jihozápad až do Portugalska. V povodí řeky Duero je klima kontinentální, drsné, s malými srážkami, nevlídnou zimou a teplým létem.  Půda je zde bohatá na železo s trochou vápence, jílovitá nebo písčitá. Vinná réva zde roste na náhorní plošině ve výšce 600 až 700 metrů nad mořem, vyráběná vína pocházející z tohoto regionu mají známku označení původu.  Specialitou této oblasti jsou bílé hrozny odrůdy Verdejo, kromě ní se zde pro výrobu bílých vín pěstují ještě odrůdy Viura a Sauvignon Blanc.

Nechal jsem si do sklenky nalít Verdejo, z vinařství José Pariente, D.O. Rueda. Jemně jsem zakroužil, podíval se proti světlu. Víno mělo světle žlutou barvu, možná kapánek do zelena. Přivoněl jsem, víno bylo jemně aromatické, měl bych asi rozpoznat některé z typických tónů jižního ovoce, ale třeba to potlačoval ve vůni jemný fenykl či anýz, ale hlavně čerstvě posečené seno, nehloubal jsem nad tím, jen jsem si pro sebe řekl, to je ale setsakra dobře udělaná milerka…  Směs tropického ovoce, patrně i medově přezralé citrusy s harmonickou kyselinkou byly pak výraznější v chuti. Co mne však na tomto vínu hodně bavilo, bylo to, že mi v ústech dlouze doznívalo s grácií a elegancí, navíc s příjemnou hořčinkou. Kupodivu ani trochu vyšší alkohol vůbec nevadil.

Kdo má rád pohádky, mohu připojit, co se o odrůdě Verdejo vypráví. Pravděpodobně se do Španělska dostala ze severu Afriky, snad doputovala s Mozáraby, což byli španělští křesťané, žijící na území, ovládaném muslimy. Došlo k tomu v 11. století, kdy byli vyhnáni po z města La Algaida u přístavu Cádiz po bitvě u Toleda, a na svém útěku došli až do Ruedy. Vzali si sebou vinnou révu, která se dostala do řady španělských regionů, ale nejvíce zdomácněla právě v oblasti Rueda, kde ji místní nazývají královnou bílých vín.  

Díky této zkušenosti jsem pro sebe objevil další vinařskou oblast Španělska se specifickým bílým vínem. Svůj hold skládám i vinařství José Pariente. Ochutnával jsem od něho již druhé víno a obě byla skvělá. možná má spousta z vás spojené Španělsko s nadprodukcí běžných, převážně červených vín. Dejte na mne, stojí si občas za to udělat radost a ochutnat pro změnu bílé. Víno možná neznámého názvu... Od neznámého vinařství… Ale vlastně ne, doporučuji pro mnohé z vás již známé Verdejo od vinařství José Pariente z D.O. Rueda.

Rodan

Kolik bodů od Parkera?

Podle čeho si vybíráte víno? Ve hře může být množství různých faktorů. Na základě zkušeností, ceny, etikety, medailí… Nebo dáte na doporučení přátel? Případně se rozhodujete na základě profesionálního hodnocení? Láká vás ochutnat víno, kterému dal přes devadesát bodů například Robert Parker?

Před pár dny vyšel ve významném britském časopise Decanter, zaměřeném na víno a životní styl, článek věnovaný právě Robertu Parkerovi. Kdo se o víno zajímá, musel se už s tímto jménem setkat. Pro ostatní alespoň krátké představení. Je to osobnost, která se vypracovala na jednoho z nejznámějších hodnotitelů vína na světě. Významně svým přístupem ovlivnil svět vína, na druhou je považován i za jednoho z nejkontroverznějších hodnotitelů. Parker si totiž nikdy moc nebral servítky a často nevystupoval k vinařům ve svých hodnoceních příliš diplomaticky.

Zajímavá je jeho cesta k vínu. Původním povoláním byl totiž právník. Kdyby jeho tehdejší přítelkyně na čas neodcestovala do Francie a on se nerozhodl ji doprovázet, tak by se asi ani k ochutnávání francouzských vín v takovém měřítku nedostal. Mohl nasávat místní kulturu, popíjet vína, a především hledat ta nejlepší, což mu změnilo život.

Jeho přístup k hodnocení vín obrátil na ruby zavedené pořádky. Zavedl dnes známou stobodovou stupnici pro posuzování kvality vín, která se poprvé objevila v čtrnáctideníku The Wine Advocate, který sám založil a do nedávna vedl. Právě tento časopis se stal tribunou pro jeho přístup k hodnocení vín. Původně byl vydáván zdarma, až od roku 1984 se proměnil v placený časopis, ve kterém se však nikdy neobjevovaly žádné reklamy. To proto, aby si udržel plnou nezávislost na vinařích a celém vinařském průmyslu.

Zkoušeli jste někdy využít stobodovou stupnici k hodnocení vín? Jde především o přístup, protože se nikdy nezbavíte subjektivity postavené na individuálních preferencích, zejména na svých osobních chutích. Právě proto ji mnozí kritizují, přičemž zdůrazňují, že na kvalitu vína má vliv množství dalších faktorů. Na druhou stranu si přiznejme, že většina hodnotitelů nějaký systém založený na bodovém hodnocení používá. Než začneme odsuzovat, připomeňme si, že sám Parker nepovažoval udělené body za to hlavní, vždycky chtěl, aby lidé kromě bodů četli i jeho slovní hodnocení, které považoval za stejně důležité. Zrychlující a zjednodušující svět si nicméně často bere z hodnocení jen tu číselnou část.

Robert Parker byl advokát, my dva, Jarda a Rodan, jsme auditoři. Mění to něco na našem přístupu k hodnocení a výběru vín z pohledu kvality? Pojďme se na to podívat prostřednictvím třech pojmů. Máme na mysli nezávislost, odbornost a objektivitu. Co se týká nezávislosti, už jsme se tu o ní zmínili. Pro Roberta Parkera to byla věc etiky, ze které nikdy neslevil, nikdy nepřistoupil na závislost na vinařích, producentech a distributorech vína. Aby to potvrdil, od začátku velmi lpěl na degustacích naslepo. Tady v tom bodě jsme i my auditoři zajedno, plně to vychází z našeho kodexu chování, ke kterému se hlásíme.

Co se týká znalostí, zkušeností a dovedností, Parker často kritizoval různé hodnotitele, kteří přistupovali k hodnocení neprofesionálně. Je pochopitelné, že vás školství na hodnocení připraví jen rámcově, k tomu hlavnímu se musíte propít. Ale aby to nemátlo, není to hektolitrech vypitého vína. Všimli jste si toho, že většina sommelierů na ochutnávkách vína nepolyká, ale vyplivuje? Je to především o tom, abyste si vybudovali svou vlastní vinnou paměť a dokázali vína správně zařadit, vyzdvihnout to, co je na nich dobrého a upozornit na to, co se nepovedlo. K tomu vám pak i ta teorie může napomoci. U nás auditorů hovoříme o kompetenci. Nemůžeme hodnotit něco, čemu nerozumíme, takové hodnocení nemá pro nikoho naprosto žádnou přidanou hodnotu. Takže i tu jsme s Robertem Parkerem zajedno.

Zbývá objektivita. Kritici se často negativně vyjadřují o vlivu Parkera na celé odvětví. Je totiž o něm známo, že preferuje robustní, koncentrovaná, komplexní vína s vyšším alkoholem z velmi zralých hroznů s tóny vanilky z dubových sudů. Mnoho vinařství s ohledem na nesporný vliv jím zpracovaných hodnocení zveřejněných v The Wine Advocate přizpůsobovalo své postupy a styl výroby vína právě vkusu Parkera. Mezi jeho známé citáty patří: „Jsem požitkář, nikoliv masochista. Upřednostňuji tedy Bordeaux a Rhonu před Burgundskem“. Jen na okraj, jsme rádi, že Burgundsko se naštěstí jeho preferovanému stylu nikdy nepřizpůsobilo a zachovalo si svůj osobitý charakter. Ale abychom nebyli nespravedliví, je nesporné, že svým přístupem pomohl popularizovat některé vinařské regiony, o které by dříve světový trh s vínem ani nezavadil.

Z pohledu auditorů bychom při prosazování objektivity rádi viděli hodnotící kritéria. Na tom je auditing de facto založený. Vezmete si popis toho, jak má víno správně vypadat, proti tomu ochutnáte, jak vypadá a provedete hodnocení. Jde to vůbec? Nepovede to k unifikaci vín, nebudeme pak pít jen všechna vína stejně dobrá? Bez mizerných, ale i bez špičkových? Není to cesta do pekel? Takže, jak je to tedy s tou objektivitou… Možná bychom měli být vlastně rádi, že až do nedávna svět vín ovlivňoval právě Robert Parker se svou osobitou chutí k vínům.  Komu jeho pohled na víno nevyhovoval, mohl využít jiná hodnocení. Taková, která lépe pasují k subjektivnímu pohledu na víno každého z nás.

Dobrou zprávou pro nás přátele dobrého vína je to, že i v Čechách a na Moravě existuje několik hodnotitelských přístupů, se kterými se můžete pravidelně setkávat. Znovu připomínáme, než některý z nich využijete, prověřte si nejprve nezávislost a profesionalitu hodnotitelů. Pokud s tím nechcete ztrácet čas, tak alespoň jedna rada od nás. Všechna hodnocení na degustacích, v časopisech či odborných průvodcích světem vín by pro nás měla být pouze jakýmsi vodítkem. Záleží přece na nás, co nám chutná. A pokud se někdy netrefíme do toho top vína, tak bychom se určitě neměli vzdát objevování dalších ještě lepších vín.

Diskuse v časopise Decanter zdvihla téma, zda Robert Parker patří nebo nepatří do síně slávy zmíněného časopisu. Ač nic neovlivníme, za nás tam patří určitě. Koneckonců, vždy nás bude zajímat, kolik bodů víno, které ochutnáváme, od Roberta Parkera dostalo…

Jarda a Rodan

Otázky blogerům

Je to už více než dva měsíce, kdy se dva auditoři Jarda a Rodan rozhodli hledat cestu z bezmoci covidových omezení. Našli ji díky vytvoření svého blogu o víně a v sepisování zážitků, vzpomínek, dojmů, názorů, preferencí a tipů na ochutnávky. Otevřeli tak sobě i svým přátelům vrátka do bohatého světa, kde kultura pěstování révy, výroby přepestré škály vín a jejich umírněné konzumace souzní s rozvojem civilizace, má dopad na uměleckou tvorbu a její přijímání, na nastavení a udržování společenských vztahů.

Podle všeho se záměr podařil, po celou tu dobu oba každodenně přicházejí se svými texty, které poodhalují střípky z jejich zajímavých životů, které jim uvízly v mysli a o které se chtějí podělit. Pochopitelně jim v tom pomáhají poznámky, deníčky, fotografie, rozhovory s rodinou či přáteli a v neposlední řadě i strejda Google. Našli se i pravidelní čtenáři, statistiky zaznamenávají desítky denních přístupů, nejúspěšnější text jich má více než stovku. Přestože je blog psán česky, čtou ho zájemci i z USA, řady západoevropských zemí, z blízkého okolí pak z Chorvatska, Rakouska a Slovenska. Takže co víc si přát. Ať nám to takto ještě dlouho vydrží.

Oba blogeři jsou dobrodruzi při objevování vín, milovníky při jejich ochutnávání. Svými texty to dávají pravidelně najevo. V mnohém se shodnou, ze zaměření jednotlivých příspěvků je však vidět, že jejich zájem necílí vždy stejným směrem. To je koneckonců i na blogu zajímavé. Lze tu číst jak o vínech z tuzemské vinné scény, ale i o zajímavých vínech z okolních zemí, která jsou pro nás snadno dostupná, jen si umět vybrat. Několik textů však mířilo i na vína, se kterými je možno se setkat spíše náhodou. Proč tedy nevyužít možnosti oslovení obou autorů a zeptat se jich, co je na vínech baví?

Pánové, ve svých textech skládáte svůj hold dobrým vínům. Dokážete si představit, že byste se bez vína mohli obejít?

J: Nedokážu. Ale ne proto, že bych byl konzumentem velkého množství vína. Naopak, já vlastně piju víno velice málo a dávám přednost kvalitě před kvantitou. Jak hlásí jeden citát, „víno pijeme proto, aby nás povzneslo, ne položilo“. Než se trápit s průměrnou lahví celý večer, raději si dám sklenku kvalitního vína. Samozřejmě záleží na množství dalších faktorů, ale obvykle aspoň jednou týdně se nějaké „setkání s vínem“ odehraje. Může to být degustace, posezení s přáteli nebo návštěva nějakého podniku. Bude-li zdraví sloužit, doufám, že si nebudu muset život bez vína ani představovat.

R: Občas se na toto téma přetahujeme s mou ženou. Zda jsem si již vybudoval závislost, podobně jako to má kuřák s cigaretou. Víno určitě ochutnávám pravidelně, ale spíše bych to viděl ve stylu života, mixu práce a relaxace, dostatečnému hmotnému zabezpečení, které mi umožňuje si za svou zálibu i připlatit. Jsou i delší časová období, kdy z pracovních či zdravotních důvodů si musím koštování odpustit. Rád se však k dobrým vínům vracím, ne proto že musím, ale že chci.

Píšete o vínech z různých odrůd, bílých i modrých, o vínech z různých zemí, oblastí a terroirů, od různých vinařů či z podařených ročníků. Myslíte si, že jste již dostatečně poznali své preference a vyhledáváte speciálně konkrétní typ vína?

J: Nebudu zdržovat omáčkou a odpovím přímo. Piju více červená vína a nechci zastírat, že ta z Francie a Itálie mi opravdu chutnají. Z bílých mám moc rád německé a rakouské Ryzlinky, v Rakousku si dám Veltlín. Na druhou stranu je pravda, že i nový svět a samozřejmě domácí vinaři dokážou vyrobit víno, které ve světě obstojí. Jen je potřeba hledat. Nerozumím tomu, proč se u nás pěstuje tolik všelijakých odrůd místo toho, aby se vinař zaměřil na výrobu vína, které odráží terroir.

R: Řekl bych, že by bylo škoda se zavřít do ulity a pít stále jen jedno, stále stejné víno. Zajímavé je právě ono objevování, když už narazím na dobré víno, chci se okamžitě přesvědčit, že se mu vážně jiné nevyrovná, a k tomu musím ochutnávat další a další. Jsou i období v mém životě, často i díky sezónám v rámci roku, kdy preferuji bílá, jindy zas červená vína. Nechci se omezovat ani v tomto. A zda tuzemská či zahraniční? Nejsem ani dogmatický patriot vyhýbající se zahraničním vínům, ani paušální odsuzovatel nevhodných klimatických podmínek pro výrobu červených vín na Moravě. Mám rád dobrá vína odkudkoliv.

Přesto, neutíkejte prosím od otázky. Máte-li možnost si vybrat odkudkoliv tři dobrá vína. Jaká by to byla?

J: Na to se nedá odpovědět. Nebo minimálně nedá se odpovědět a současně si to u někoho nerozházet. Přivádí mě to k myšlence, že bychom mohli zavést anketu „víno, které nás tento měsíc nejvíce zaujalo“, to by mohlo být spravedlivější. Dobře, modifikuju to na tři červená a tři bílá. Z červených to jsou Pinot Noir z Burgundska, Barbaresco z Piemontu a Cabernet Sauvignon s Merlotem z Bordeaux. Z bílých Vlašák z Pálavy, Rýňák z Mosely a Veltlín z Kamptalu. A kdybych musel vybrat tři, hodil bych kostkou.

R: Na komunikačních trénincích mne učili začít vždy stejnou odpovědí, že je to dobře položená otázka. Teď to poruším. Na takovou otázku odpovědět nedokážu. Jedno víno vyzdvihnu, s tím zbytkem si to rozházím. No, pokud to však musí být… Vybral bych si jedno víno od nás, patrně dobrý moravský rýňák, jedno víno z Nového světa, patrně novozélandský Sauvignon a jedno francouzské červené. Pokušení mám jak pro Burgundsko, ale přece jen k velkému množství těch nejlepších vín jsem se tam zatím nedostal, tak bych spíš sáhl po dobrém vínu z oblasti Cotes de Rhone. 

Pánové na závěr, máte ještě dostatek inspirace pro další texty?

J: Hlavní myšlenkou blogu je psát texty, které jsou nějak spojené s vínem, ale nejsou primárně zaměřené na analytické údaje, hodnocení atd. To přenecháme jiným, povolanějším. My jsme konzumenti, hedonisté, cestovatelé i básníci a také se tímto způsobem snažíme k psaní přistupovat. Neskromně naše texty nazýváme spíše fejetony, které by měly pokrýt téma subjektivně, vycházející z vlastních zážitků, někdy trochu sarkasticky, někdy třeba i vtipně. V tomto smyslu je inspirace prakticky nekonečná.

R: Určitě. Pokud se budu střetávat s dalšími víny od dosud nepoznaných vinařů, s víny z aktuálních ročníků, tak určitě bude o čem psát. Chci se pustit i do oslovování vinařů a přinášet jejich postřehy na jejich vína. V neposlední řadě bych chtěl pokračovat v textech o chorvatských, rakouských, italských, maďarských či slovenských vínech. Jak na základě mých zážitků, tak postřehů mých přátel.

Budeme všichni rádi, když si o tom budeme moci něco zajímavého přečíst. Tak ať se blogu dále daří.

Jarda a Rodan

Terroir Kukvička

Stáli jsme na vrcholu rozhledny Na Podluží a dívali se do kraje. Byla krásná sobota na počátku března, sluníčko nás hřálo svými prvními jarními paprsky. Evžen ukazoval své milé Janie z daleké Anglie pálavské vrchy na horizontu, směrem na východ pak vrcholky Karpat. My s Danou a Týnou si prohlíželi korálky okolních vesnic, v dálce Čejkovice, bezprostředně před námi Nový Poddvorov, o kousek dál Starý Poddvorov a Dolní Bojanovice, směrem na jih pak Josefov a Nechory u Prušánek. A všude mezi nimi pole a především vinice…

Jezdíme na otevřené sklepy do Nového Poddvorova pravidelně třetí víkend v červnu již několik let. Vína místních vinařů jsme již přechutnali v několika ročnících, a to jak v čistě odrůdových vínech, nebo harmonicky scelená v cuvée, ve vínech s různým zbytkovým cukrem, případně u modrých odrůd jako vína školená v sudech velkých dubových nebo menších barikových, případně zpracovaná jako vína růžová. Lze tedy hledat rozdíly nejen mezi odrůdami, ale také mezi vinaři a v poslední době si všímám i rozdílů u jednotlivých vinařství, v závislosti na tom, z jaké viniční trati pocházejí hrozny, ze kterých bylo víno zpracováno.

Královnou mezi poddvorovskými viničními tratěmi je jistě Krásná hora, táhnoucí se nad Starým Poddvorovem směrem k Dolním Bojanovicím. Řada vinařů se k ní hlásí, zejména vinařství stejnojmenného názvu Krásná hora. Všiml jsem si, že na blogu ovine.cz je ještě o něco lépe hodnocena viniční trať Kukvička v katastru obce Josefov. Podívám-li se na mapu, tak se Kukvička v podstatě rozprostírá v trojúhelníku tvořeném obcemi Nový Poddvorov, Dolní Bojanovice a Nechory u Prušánek, přičemž Josefov je tak zhruba na půli cesty mezi Nechory a Bojanovicemi. Ze všech uvedených čtyř obcí také pochází většina vinařů, kteří na svých vinicích na viniční trati Kukvička hospodaří, případně nakupují tam vypěstované hrozny.

Vrátím-li se ve vzpomínkách na rozhlednu, Kukvička ležela před námi jižním směrem, mírně se svažovala dolů k Josefovu, takže bylo zřejmé, že se během léta prohřívá paprsky odpoledního slunce. Dal se zahlédnout i val, o kterém se uvádí, že napomáhá k vysoké záhřevnosti půdy, což pomáhá udržovat teplo ve vinici i v nočních hodinách. Co se pohledem z rozhledny nedalo odhadnout, byla skladba podloží, na kterém jsou vinice vysázeny. Dočetl jsem se poté, že jsou zde hlinitopísčité spraše s vysokým obsahem křemíku a vápníku, které se srážejí v hrudky, tzv. „cicváry“. Některými částmi trati probíhá navíc žíla půdy s magmatickým původem, což dodává chuti vína výraznou minerální stopu.

K jedinečné trati Kukvička se hlásí řada vinařů, já mám nejblíže k vinařství Milana Sůkala. Nakupuji od nic vína pravidelně, takže vím, že se svými víny k jednotlivým terroir hlásí. Před pár dny jsem s úctou vytáhl ze svého archivu jejich cuvée „Pro přátele“, ročník 2015, uváděné jako Reserve, pozdní sběr, terroir Kukvička. Po přivonění a pár doušcích mne temně rubínové víno okouzlilo. Vyváženě propojený Merlot se Zweigeltrebe spojoval v sobě vůni kompotovaných peckovin, dřeva, fialek a koření. Dlouhá, harmonická chuť vybízela k neustálému ochutnávání, převalování na jazyku, pomalému nekončícímu polykání… Uvědomil jsem si, že právě u tohoto vína se skloubilo umění vinaře vyrobit velké víno s kvalitními hrozny pocházejícími z jedné z nejlepších viničních tratí v okolí.

Mohu teď přede všemi slíbit, že se k tomuto vínu budu vracet a pravidelně budu prověřovat i další ročníky. Nicméně mne láká ochutnat vína z vinic na Kukvičce i od ostatních vinařů. Dokážu si představit, jaká by to byla panečku srovnávací ochutnávka vín z terroir Kukvička. Pokusím se o to…

Rodan