Kdo žije jako já od zakázky k zakázce, nemá žádné pravidelné výplatní termíny, a jen čeká, až klient akceptuje dohodnuté plnění a po měsíci pošle zaslouženou odměnu, tak jistě pochopí jedno zásadní pravidlo. Z každé odměny je třeba si udělat radost. Z velké odměny velkou radost, z malé odměny malou radost. Třeba… Došlo vám to, třeba si jen dopřát skleničku vína cestou domů po úspěšně odvedené práci, při čemž se zbavíte nashromážděného adrenalinu a uvědomíte si, že život je pestřejší, než jen plnění pracovních úkolů a dodržování šibeničních termínů.
Několikrát do měsíce přednáším v centru Prahy interním auditorům. Z kanceláře na Vyšehradě na Karlovo náměstí jsem si zvykl chodit pěšky. Ráno si zklidním mysl, připravím se na dané téma, cestu nazpátek beru jako potěchu po celodenním povídání. Možná jsem dosti konzervativní, dělá mi radost, když střetávám místa, která zde byla před několika lety a jsou tu stále, když mohu zajít do vinotéky na dvě deci stejně, jako jsem tam zašel minulý měsíc, na podzim, loni, kdysi dávno. Naopak mne zarazí, když věci nejsou na svém místě, tam, kde jsem se občas zastavil na víno, tam dnes prodávají kola, nebo ze dne na den objevím novou večerku.
Podobně mne zatrnulo dnes ráno, když cestou na Karlák jsem zahlédl, že v mé oblíbené prodejně Sabores se španělskými potravinami a víny je vše vzhůru nohama. Regály nebyly na svých místech, vína nikde, šunky, choriza, sýry také pryč. Celý den jsem se loučil se záchytným bodem, který mne pravidelně přenášel na pyrenejský poloostrov do světa zážitků spojených s doušky španělských vín. Odpolední zpáteční cesta mi však drobet spravila náladu. Prodejna byla evidentně uprostřed rekonstrukce, montovali se nové police, aby se sem vešlo ještě více vín než doposud. Věřím, že se nic měnit nebude a já se snad budu moci brzo stavit na další skleničku vína spojenou se zajímavým zážitkem.
Mám-li uvést jedno ze španělských vín, co na mne v této milé prodejně zapůsobilo, tak to byl Sauvignon blanc z vinařství José Pariente, z Rueda, Valladolid, ročník 2017. Na etiketě jsem se dočetl, že se hrozny pěstují na vinicích starších než 25 let. Vybavuji si, že víno mělo světle žlutou barvu se zelenkavými odlesky. Ve vůni byly znát výrazné tóny černého bezu, jemně pak podepřené bílými broskvemi a bylinkami. V chuti bylo odrůdově velmi intenzivní a komplexní s jemnými minerály na pozadí. Takové víno stojí za zopakování.
Nepodlehnu-li španělským vínům ve Vyšehradské ulici, následuje táhlé stoupání Vratislavovou ulicí ke spodní Cihelné bráně vyšehradské pevnosti. Tak zhruba uprostřed cesty je malý útulný Wein bar Andílek, který vede pan Zahradník. Nabízí jak lahvová vína z Čech i různých končin světa, tak i stáčená vína převážně z moravského Kobylí. Po mnohých návštěvách bych mohl jít najisto, ale vždy se znovu zeptám. Co máte nejlepšího? Co mi doporučíte? Pan Zahradník odpoví pokaždé úplně stejně. Já piju nejraději Veltlínské zelené. Poděkuji a objednám si ho. Vždy mne okouzlí. Chuť bývá svěží, plná, jemně nahořklá, kořenitá s medovými tóny. Jedna sklenka vklouzne jako nic, bohužel představa další cesty směrem do kopce a potřeba dořešení neodkladných úkolů mne odradí od pokračování. Pilo by se to jedna báseň…
Jsou národy, kde je kultura pití vína spojená s vhodným párováním příslušného jídla. Jsou pak jiné, kdy je víno prostředek k udržování vztahů s přáteli, či k navazování nových lásek. Já jsem měl možnost poznat i taková místa, kde je tradicí se cestou z práce stavit na dvoudecku vína, půllitr piva, pohárek whiskey. Nějak to ve mně přetrvává, i když se zastavím jen na jednu skleničku.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat