Vlašáček

Myslím na to už nějaký čas. Píšu tu zpravidla o tom, co jsem zažil při objevování stále nových a nových vín. Jako by mi nestačilo se zaměřit jen na ta, která jsem už ochutnal a sedla mi… Dokážete si představit, že bych si každé ráno sedl k notebooku a začal se v textu ohlížet za předchozím dnem? Třeba nějak takto… Tak jsem si opět otevřel lahvinku skvělého vína od mého oblíbeného vinaře. Dobrý? Jak dlouho byste mě dokázali číst? 

Tak jsem si opět otevřel úžasný Ryzlink vlašský od mého oblíbeného vinaře Antonína Blažka z Dolních Bojanovic… Nenudím? Dneska sice nebudu o tomto víně psát prvně, už jsem se o něm zmínit před dvěma roky při reportáži z otevřených sklepů v Novém Poddvorově. Dneska bych mu však chtěl vzdát hold a vyzdvihnout ho na piedestal. Zkuste to tedy vydržet.

Pan Antonín dostal vinařské geny po předcích. Od dětství se pohyboval s rodiči ve vinicích, odkoukával jejich práci při zpracování hroznů a výrobě vína ve sklepě. Cesta k vinařské profesi nebyla přímá, ale poté, co se vydal na zkušenou k rakouským vinařům, už ho touha vyrábět vlastní vína neopustila. Něco podědil, něco zakoupil, dosázel nové vinice a přebudoval sklep v Dolních Bojanovicích.

Vína pro dlouhé zimní večery

Nic není natolik absolutní, abych z toho vyvozoval univerzální závěry. Když se tak ohlížím za letošním podzimem, tak většinu vín jsem koštoval doma, kdy jsem musel hledat cestu k jejich hodnocení jen sám u sebe. Jasně, že tu občas taky popisuji některou z mých řízených či neřízených ochutnávek s vinaři, ale ve srovnání s předchozími lety toho zas tak moc není. Chodíval jsem na ně obvykle zpravidla jednou týdně, teď jsem šťastný, když to vyjde jednou měsíčně.

Takže vlastně to většinou probíhá tak, že si koupím něco lákavého od mých dodavatelů vín, od vinařů nebo jen tak z pultů vinoték. Pak si večer lahev otevřu, naleji vybrané víno do skleniček a způsobem pokus – omyl nacházím uspokojení, nebo se musím vypořádat se zklamáním. Jak by to bylo krásné, kdybych si před každým nákupem mohl víno skladované za ideálních podmínek přechutnat a při koštování doma vlastně jen užívat.

Říkám většinou, ale zas tak úplně pravda to není. Vzhledem k tomu, že nesháním vína ze dne na den, tak mám poměrně rozsáhlý archiv vinných lahví, co čekají na svůj den, nebo lépe řečeno na svůj večer, kdy si je otevřu. Tato vína shromažďuji průběžně, zpravidla si je odnáším od vinařů po absolvovaných ochutnávkách, nebo jsou mi natolik známé z předchozích koštů, že už oprávněně vím, co mě v lahvi čeká.

Je totiž neděle a mám dost času

Seděli jsme kolem dlouhého stolu, hrstka spolužáků, co si na sebe našla čas čtyřicet let po promoci. Jasně, že se můžeme stejně tak pobavit i za rok, dva nebo pět, ale počet těch, co se budou ochotni se ze svých ulit vymotat a vydat se na víkend do neznáma za čím dál méně podobnými tvářemi, bude menší a menší. Ale neřešme to, teď je tady přítomnost a ve vzpomínkách na časy studentské vlastně i minulost. Sobota se zlomila do neděle, Josef s Michalem vytáhli kytary a jede se opět naplno jako tenkrát, kdy prakticky nebyly žádné starosti a před námi ležel celý svět. Nevadí, že někdo zpívá líp, někdo třeba hůř, po nepočítaném množství piva a vína to je vlastně jedno.

Jako obvykle to vyhrály semaforské písně ze šedesátých let. Chytlavé melodie a důvěrně známé texty se nás drží od dětství. Jeden hit za druhým, od Růží z Texasu, přes Zuzanu, po Žízeň je veliká… Mě však dostal Pramínek vlasů, díky za něj Pepo. Mám s ním spojeno jedno silvestrovské slavení, kdy jsme se podobně sešli u Pavla na chatě v Milovech. Melodie této písně se tam tehdy uchytila a nikdo ji nechtěl opustit. Tak se kladly vlastní verše, jeden za druhým, přidávalo se a přidávalo, hlavně tam muselo být, že je totiž neděle a mám dost času…

Hotel nám připravil do salónku lákavé občerstvení, ale bez výčepu nápojů. Museli jsme se tedy postarali sami o sebe. Každý si na odchodnou z nedaleké restaurace Pivovar přinesl to, na co měl chuť. Buď petky s řevnickými speciály, nebo lahve vína. Ochutnával jsem tam sice prvně bílé poklady, klidně jsem mohl pokračovat, ale u mě to tak už bývá. Pokud si chci na závěr přece jen opravdu užít, tak  jdu do dobrého červeného vína. A když jsem viděl, že přede mnou už Pepa ochutnal vzorek Chianti a neváhal, bral jsem to od něj, jako od světem protřelého bohéma, za doporučení k následování.

Víno, ženy, zpěv a Řevnice

K vedlejšímu stolu přinesla obsluha další rundu skleniček bílého vína. Oči se mi mimoděk stále častěji obracely tímto směrem, byť skupinka čtyř mladých pohledných žen k naší společnosti nepatřila. Motaly se kolem nich malé děti, takže mi to přišlo od nich jako dobrý kompromis mezi hlídáním ratolestí a schůzkou kamarádek na kus řeči.

U našeho stolu se nás sešlo pár spolužáků po čtyřiceti letech po promoci. Bylo nás tehdy na škole ve třech kruzích kolem devadesáti, co se pravidelně potkávalo v posluchárnách a učebnách, užívalo si ve chvílích volna na mnoha místech Prahy či během prázdninových výjezdů po různých místech republiky. 

Nezapomenutelné byly třeba sportovní hry v Srbsku u Karlštejna nebo silvestrovské výjezdy na Pavlovu chatu v Milovech na Vysočině. Teď to tu však už bylo o dost skromnější setkání, mnozí z nás už zakončili svou profesní kariéru a náš život se začal ubírat jiným směrem. I tak skutečnost, že nás tentokrát do Řevnic přijelo alespoň dvanáct, lze považovat docela za úspěch.

Gevrey-Chambertin

Gevrey-Chambertin je vesnice v burgundské podoblasti Côte de Nuits, kde se vyrábí jedny z nejprestižnějších a nejdražších červených vín na světě. Hierarchie vín má 3 stupně – úroveň Village, 1er Cru a Grand Cru. Posledně jmenované již ovšem nenesou jméno Gevrey-Chambertin, nýbrž vlastní, samostatný název apelace, například Mazoyères-Chambertin GC.

Vína základní kategorie „Village“ mají jméno AOC Gevrey-Chambertin. Pokud víno pochází z jedné vinice, může nést za označením AOC Gevrey-Chambertin toto konkrétní jméno (např. Gevrey-Chambertin Aux Ételois). Zpravidla tuto možnost vinaři využívají tehdy, když dotyčný vinohrad patří k těm prestižnějším.

Vinic kategorie 1er Cru je celkem 27. Jejich vynikající kvalita je nezpochybnitelná, avšak i mezi nimi lze nalézt rozdíly – ty nejcennější vinice se nacházejí na svahu Saint-Jacques se skvělou sluneční expozicí, jenž se stáčí od úžlabiny Lavaux směrem k obci Brochon.