Korkovaná s Táňou (To be continued…)

Všechny mé dosavadní návštěvy vinotéky Na břehu Rhony mám spojené právě se samoobslužnou obsluhou. Host si sám vybírá u stěny otevřených Bag in Boxů, kohoutkem si nalije víno k rysce a zapíše si kód ceny, vlastně pro všechna běžná vína jednotné. Takto to funguje například Na Výtoni dole pod Vyšehradem nebo to bylo podobně i v Karlíně. I tentokrát stála u vchodu modrá dřevěná skříň, po jejím otevření bylo možné volit z několika nabízených vín. 

My jsme to však s Janie a Evženem nevyužili. Usadili jsme se u stolu, ze kterého bylo možné se dívat z okna na Maltézské náměstí. Ani jsme se pro víno nemuseli zvedat, celý večer se nám věnovala obsluha, převážně someliérka Táňa. Uprostřed místnosti stál sud s otevřenými bílými a červenými lahvovými víny. Vlastně všechna vína, o kterých jsem psal v předchozím textu měla obsluha k dispozici na místě.

Poté, co jsme se nechali s Evženem lapit do prvních ochutnávek cuvéeček od Rhony, rozhodně jsme chtěli pokračovat. Nevím, jak to máte vy, ale já toužím kvalitu gradovat, aby mně náhodou neuteklo nějaké zázračné víno, na které už možná nikdy více nenarazím. Takže jsem začal Táňu ukecávat, že bychom s Evženem měli chuť i na něco lepšího, na něco, co třeba voní po vanilce a dubových sudech, co mu přidá na zajímavosti…

S Janie na břehu Rhony

S Evženem jsem už ochutnal pěknou řádku krásných vín. Ať už při vhodných příležitostech u nás v Praze, nebo při našich oblíbených výjezdech za vínem do Nového Poddvorova, Čejkovic či Velkých Bílovic. Od té doby, co propojil svou cestu životem se sympatickou Janie z britských ostrovů, tak se snažíme vyhledávat dobrá červená vína ještě mnohem usilovněji. Pochopitelně ta naše, především moravská. Ne, že by v Anglii nevěděli, co je fajn víno, ale dostanou se tam spíš ke vzorkům ze všech možných světových vinařských destinací než z našich vinic na východě Evropy.

Na letošní Velký pátek jsme se domluvili s Janie a Evženem, že vyrazíme někam na skleničku. Volba padla tentokrát na vinotéku Na břehu Rhony na Maltézském náměstí. Mám tento koncept docela v oblibě, byť mně nějakou dobu vrtalo hlavou, zda nezkrachují. Svým hostům totiž důvěřují natolik, že je nechají samotné se obsluhovat a co hlavně, dělat si o počtu vypitých skleniček vlastní záznamy. Tady v té jsem byl poprvé a jedním slovem řečeno, povedlo se.

Hezké tiché prostředí vybavené retro dřevěným nábytkem, a k tomu mladá pohledná someliérka Táňa. Ani na chvíli nás nenechala dlouho váhat a vždy ochotně poradila, na co vlastně máme chuť. U Janie to bylo poměrně jednoduché. Preferuje výhradně vína červená a pokud si bude vybírat právě ta, co se produkují v údolí řeky Rhony, tak červená cuvéečka nemůže nikdy minout. Hned první nabízené víno ji zachutnalo a vydržela ho koštovat celý večer. 

Zelený čtvrtek

Na toto označení pátého dne po květné neděli jsem si už v mých letech přivykl. Ale proč vlastně zelený čtvrtek? Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Ježíše Krista s dvanácti učedníky. Německy se tak označoval čtvrtek jako lkavý neboli přídomek „grein“, což se časem zkomolilo na „grün“. A máte to…

Letos jsem právě při příležitosti zeleného čtvrtku podlehl marketingovému lákadlu pivního průmyslu a neodpustil jsem si ochutnávku zeleného piva. Sešli jsme se totiž po půl roce se spolužáky z vysoké školy v karlínské prvorepublikové hospůdce U tunelu. A měli ho tam. Zeleného krále z vratislavického pivovaru Konrad… Už jste někdy pili zelené pivo?

Ochutnal jsem v podstatě světlou dvanáctku s přídavkem přírodních látek z mladého zeleného ječmene, aby pivo dostalo zelenou barvu. Pivovar ho vaří příležitostně právě v období Velikonoc, lahvuje se však omezeně, větší šance je narazit na něho točeného ze sudů. Vůně piva v půllitru byla slabá, připomínala trochu zelenou papriku či okurku, nebo spíš kopřivy. Kupodivu však bylo pitelné, jen postupně s rostoucí teplotou ztrácelo tělo a přibývaly trpké tóny. Jak to tu zpravidla píšu při ochutnávkách vín. Není to pivo na celý večer, ochutnat jeden kriegel a jít dál… 

Greek Corner

Procházel jsem se centrem Českých Budějovic, kochal se malebnými uličkami a nakukoval do výloh krámků. Jezdím sem pracovně už tři roky a myslím, že už mě máloco dokáže překvapit. Zmapoval jsem zde v průběhu mých návštěv i všechny vinotéky, kam se občas uchýlím při čekání na vlak. Pochopitelně nezapomenu tam okoštovat nějaký ten zajímavý vzorek a občas si přibalím lahvinku sebou na domácí přechutnání. Nechci tu tvrdit, že bych na to samé víno nenarazil v Praze, ale znáte to. Víno přivezené z cest má obvykle o fous zajímavější kouzlo.

Bylo sice stále ještě chladno, ale tu a tam vykouklo sluníčko a svými paprsky ozvláštnilo budovy Kláštera dominikánů a přilehlou Solnici na Piaristickém náměstí. Další kroky mě vedly do uličky, která mi byla svým názvem velmi sympatická. Hroznová… Údajně zde byla začátkem od osmnáctého století první vinárna ve městě. Na průčelí domu stálo: Václav Novák, obchod vínem ve velkém i malém.

Než jsem se dostal přes Mlýnskou stoku na Sokolský ostrov, míjel jsem hotel Klika. Těsně vedle na úrovni chodníku jedna prosklená výloha poutala kolemjdoucí na vína a olivové oleje z Řecka. Greek Corner… Dívám se přes sklo dovnitř, regál s víny rozehřál mou duši. Jenže zavřeno, otvírají až ve dvanáct, tak za půl hodiny. Což o to, už to vydržím.

Situační zpráva z olomouckých barů

Kanonýr z Fortu Křelov ve slušivé vojenské uniformě z druhé poloviny devatenáctého století nás všechny přivítal. Po té, co do hlavně kanónu vložil střelný prach, nás všechny vyzval, abychom si zacpali uši. To se snadno řekne, ale jak to provést? Chci si přece střelbu kanónu vyfotit, to snad radši obětuji krátkodobou ztrátu sluchu, než abych propásl vzpomínku na mimořádný zážitek.

Dívám se kolem sebe, dilema stejně jako já vyřešila většina z naší auditorské skupinky. Kanonýr zapálil s pomocí našeho kolegy doutnák, umístil ho na odpalovací tyč, a přiložil zapálený hořící knot ke střelnému prachu v otvoru na konci hlavně. Záblesk, bílý obláček a šupa jako z děla… 

Škublo to se mnou, ale fotka je v mobilu. Dívám se na Hanku vedle mě, usmála se, taky si odpal vyfotila. To se málokdy zažije, bude o čem doma vyprávět… Byl to jen začátek zajímavé prohlídky Fortu Křelov XVII., obrané pevnosti vybudované v letech 1851 až 1854 západně od Olomouce.