Profesionální degustace pod lupou

V článku věnovanému putování za ryzlinky kolem světa jsem se zmínil o způsobu, jakým byla degustace vedena. V této souvislosti jsem podotknul, že by mě lákalo zažít prostředí takovýchto prestižních akcí. Být někdy u toho. Taky jsem slíbil, že se s vámi podělím o zážitky profesionálního hodnocení vín prostřednictvím jednoho účastníka Nebbiolo Prima.

Nebbiolo Prima je každoroční prezentace piemontských vín z nových ročníků. Koná se v piemontské Albě, letos již čtyřiadvacátým rokem. Je určena výhradně pro novináře s vinařskou tématikou a influencery, tedy česky důležité osoby, které pomocí svých příspěvků na sociálních sítích ovlivňují chování ostatních uživatelů. Představují se nové ročníky vín z denominací Barolo, Barbaresco a Roero, vín z jedné z nejprestižnějších odrůd pěstované v oblasti Piemonte, a to Nebbiolo.

Vína jsou prezentována ve skupinách nazývaných „flights“ setříděných podle DOCG a obcí v rámci stejného DOCG. Všechna vína jsou degustována naslepo, pět vzorků najednou. Etikety se odhalí až po skončení každého degustačního dne. Nebbiolo Prima 2020 skýtalo čtyři dny intenzivních degustací. Letos zahrnovala 303 vín z Barolo DOCG 2016, Barolo Riserva 2014, Barbaresco DOCG 2017, Barbaresco Riserva 2015, Roero DOCG 2017 a Roero Riserva 2016. Počet účastníků dosáhl čísla 49, z toho 12 z Itálie, zbytek z různých koutů světa i z České republiky.

Jak tedy vypadal jeden den takové degustace? Pojďme se podívat na itinerář. Ráno probíhalo představení aktuálního ročníku této prestižní prezentace. Zahajovací příspěvky přednášeli jednotliví předsedové konsorcií. Následovala prezentace zaměřená zejména na statistické údaje, produkce Barola, Barbaresca a Roero ve srovnání s jinými oblastmi, zejména Bordeaux. Barolo má jako vždy největší objem produkce s více než 14 miliony láhví vyrobenými v ročníku 2016. Zajímavostí je, že téměř polovina vinařství vyrobí méně než 10 000 lahví. Barbaresco je co do produkce srovnatelné s Pomerol s cca 4,5 miliony lahví ročně.

Od deseti do dvou probíhala degustace naslepo. Celkem 73 vín, 14 vzorků z Roero 2017 a 59 vzorků z Barbaresco 2017. K jednomu stolu s osmi novináři byl přidělen vždy jeden sommeliér. Zmíněný účastník zvládl 73 vzorků za hodinu a 55 minut. To je 95 sekund na jedno víno. Bez přestávky na toaletu, bez jídla, jen s asi 10 slanými tyčinkami a 1,5 litrem vody. Prozradil mi, že během ochutnávky a hodnocení vína polykal. Důvodem bylo hlavně to, že chtěl víno ochutnat v celém rozsahu až po polykání. S tím souhlasím, také to tak mám. Nejsem ale profesionál a nedokážu si představit ten objem, prý zvládl i 120 vzorků.

Od dvou do šesti probíhala odpolední otevřená ochutnávka celkem 47 vín (myšleno s odkrytými lahvemi) starších ročníků Barola, Barbaresca a Roera. 20 vín z Barolo 2006, 7 vín z Barolo Riserva 2004, 13 z Barbaresco 2007, 2 z Barbaresco Riserva 2005, 1 z Roero 2007 a 4 z Roero Riserva 2006. Tempo bylo pomalejší, protože se jednalo o ochutnávání starších ročníků s omezeným počtem láhví (dvě láhve od každého vzorku sdílí 49 novinářů) a sommeliéři nalévali každému stejnou skupinu pěti vín ve stejných intervalech, aby byla vína rovnoměrně rozdělena pro všechny účastníky.

Od půl osmé do půl jedenácté probíhala večeře. Nebudu vás dál zahlcovat tím, co bylo k večeři a s jakými víny. Takovéto dny jsou čtyři. Navíc si představte, že přiletíte z daleké Asie, jako zmíněný účastník. Časový rozdíl třeba osm hodin, to je jetlag, ze kterého se obvykle potřebujete několik dnů dostat.

Myslíte si, že se to všechno dá vydržet? Nevím, naštěstí žijeme v zeměpisných šířkách, kde máme výborné víno na dosah. Při cestě do Nového světa je ovšem třeba s únavou spojenou s přechody časových pásem počítat. S výjimkou Jižní Afriky, tam je jen hodina navíc. Jsem každopádně rád, že jsem pouhým zapáleným konzumentem vína a takovéto akce rád nechám profesionálům. Přečtu si o nich potom v časopise s vinařskou tématikou.

Jarda

Hospices de Strasbourg

Colmar. Jak jsem se tu již zmiňoval, stalo se mi toto město klíčem k bráně vinařské pevnosti jménem Alsasko. Okouzlil mne svým duchem, když jsme se tu s rodinou procházeli jeho starým centrem (Vieux Colmar), zašli na místní trh, odkud již nebylo daleko ke kanálu s loďkami (Petite Venise). Fotoaparáty pilně zachycovaly pestrobarevné historické budovy se známky různých stavebních slohů, přesto však s patrným projevem specifické kultury na pomezí německého a francouzského vlivu.

Přestože chci vzdát hold tomuto krásnému kousku Alsaska, nakonec i na ten konkurenční Štrasburk dojde. Vyrazili jsme tehdy z hotelu Logis Beauséjour směrem k Domininician Church a sotva jsme přešli Route de Selestat, propadl jsem své vášni pro víno. Pojďme se podívat, co tu prodávají… Padl mi totiž do oka supermarket Monoprix, ani velký, ani malý, jak jinak, s velkou nabídkou francouzských vín. Procházel jsem mezi regály, až se dostal k místu, kde bylo několik palet s nabízenými víny. Nevím, jak to máte vy, koupil bych v té chvíli všechno, pokud zvolit to nejlepší, jakž takž bych mohl vyhledat zajímavé kousky z Cotes de Rhone, Bordeaux či Burgundy. Ale to snad ne. Byl jsem v Alsasku, musím vybírat mezi alsaskými víny, která jsem do té doby prakticky neznal. Tak jsem se pustil do studia etiket.

Jak už to v takových chvílích chodí, pomohla mi náhoda. O kus dál vidím dámu, sice v letech, ale jak už to ve Francii chodí, prostě šik. Slušelo jí to, vyzařovala z ní energie, zájem žít na plné pecky. Dívám se jí do vozíku, skládala si do něho minimálně šest lahví, chcete-li jednu krabici stejných vín s výraznou etiketou. Nedalo mi to, slušně pozdravil a anglicky se optal, zda s tím má zkušenost. Rozhovor to sice plynulý nebyl, v odpovědi bylo více francouzských slov než těch, kterým bych rozuměl, ale jedno jsem pochopil jistě. Nabízené červené víno s etiketou Hospices de Strasbourg je v tomto krámu to nejlepší, co si mohu koupit. Dokonce ta paní udělala kouzelnou věc, kterou bych nečekal. Vyndala mi z vozíku, jednu lahev, kterou jsem si před tím do něho po pracném výběru uložil, a vložila mi tam právě ono víno, o kterém jsme se spolu bavili. Měl jsem radost z takového nákupu, opatrně jsem pak celé odpoledne nosil víno v tašce přes rameno, abych ho náhodou nerozbil…

Teprve po návratu domů jsem si dohledal, co jsem to vlastně koupil. Výrazná etiketa Hospices de Strasbourg odkazovala na historické vinné sklepy pod občanskou nemocnicí ve Štrasburku. Pocházejí ze čtrnáctého století, kdy se v nemocnici začalo dělat víno z vlastních vinic, ke kterým přišla vlastně náhodou. Někteří z pacientů hradili za ošetření právě převedením části svých vinic. Postupně se plochy, na kterých nemocnice pěstovala vinnou révu rozšiřovaly natolik, že z vlastní produkce dávala léta svým pacientům jako lék dva až tři litry vína denně. Od té doby se zachoval ve sklepě pod nemocnicí jeden plný sud z roku 1472, jde o nejstarší víno na světě skladované v sudech. Pro zajímavost se uvádí, že se z něho koštovalo za tu dobu jen třikrát, naposledy při osvobození Colmaru na konci druhé světové války.

Nic tak úžasného, jako je léčba vínem, však netrvá věčně, nepřežila konec devatenáctého století. Poté už využití sklepů postupně skomíralo, až se víno v nemocnici přestalo vyrábět úplně. Je obdivuhodné, že však francouzští vinaři nenechali zmíněnou vinařskou tradici ve štrasburské nemocnici zaniknout. Dala se jich v devadesátých letech asi třicítka dohromady, vytvořili vinařské družstvo, které si vinice od nemocnice pronajalo. Namísto nájmu v penězích začali vinaři část úrody z pronajatých vinic odvádět vyrobenými víny nazpátek nemocnici, která je pod svou značkou dále prodává. Kvality se dosahuje pečlivým výběrem ze vzorků na slepo, takže jedna odrůda může meziročně změnit dodavatele. Podařilo se tímto rozhodnutím krásné sklepy udržet při životě, sedmisetletý prodej vlastních vín uchovat a mimo jiné tak pro nemocnici získat potřebné finanční prostředky.

Cože jsem to vlastně ochutnal za alsaské víno? Byl to Pinot Noir Cuvée des Hospices de Strasbourg z konkrétních vinic, o které se stará Cave de Beblenheim. Povedené víno s brilantní světle červenou barvou, ve vůni bylo elegantní, nejlépe snad s tóny po červeném zahradním ovoci, v chuti náznaky malin a třešní. Na závěr jsem ocenil dlouhou komplexní a harmonickou dochuť. Nádherná vzpomínka na AOC Alsace, na Colmar, na Hospice de Strasbourg…

Rodan

Přehlídka ryzlinků

Degustace s názvem „Za ryzlinkem kolem světa“, která proběhla minulý týden, a které jsem měl to potěšení se zúčastnit, byla mimořádná hned v několika směrech. Chtěl bych se proto podělit o své zážitky s touto královskou odrůdou i formou, jakou degustace probíhala. Degustaci vedl skutečný mistr v oboru Michal Šetka. Nechtěl bych vyjmenovávat všechny jeho profesní aktivity a úspěchy, protože bych na nějaký určitě zapomněl. V každém případě jeho nekonečné znalosti a zkušenosti jsou vždy zárukou velkého zážitku.

Velice zajímavá byla i forma provedení celé degustace. Účastníkům byly prezentovány vzorky naslepo vždy v jednotlivých sériích, takzvaných „fligts“. Úkolem bylo poznat, co mají jednotlivé skupiny společného. Nabízela se samozřejmě otázka, ze které země víno pochází, v případě více vzorků přichází otázka, jestli jsou všechny ze stejné země. Nemuselo to tak totiž být. Poté přicházejí tipy na jednotlivé oblasti a mnozí poté tipovali i vinaře. Nicméně když říkám tipovali, dost často to nebyly tipy, ale skutečná znalost, případně analytické dovození, kdy byly vyloučeny jiné možnosti.

Tento způsob degustace vede účastníky k daleko většímu přemýšlení o víně, hledání vůní i chutí a jednotlivé vzorky a styly provedení se výrazně lépe vryjí do paměti. Sám jsem se takovéto degustace zatím nezúčastnil, ale velice mě nadchnula a rád bych tímto směrem pokračoval. Vás ale určitě zajímá, co jsme vlastně degustovali. Tak tedy šest skupin, vždy jeden až tři vzorky.

První byla Česká republika. Mě překvapil ryzlink z vinařství Kraus z mělnické oblasti. Krásně voňavý s petrolejovými tóny a lehkou mineralitou. Trojici doplnil zástupce Znojemska s vzorkem z nově vzniklého vinařství Thaya a Pálavy s ryzlinkem vinařství Gurdau.

Druhá skupina byla věnována Rakousku. Petra Unger jako zástupce Kremstalu a Domäne Wachau ze stejnojmenné oblasti v provedení Smaragd. Velmi reprezentativní výběr toho, co tyto oblasti nabízejí.

Třetí skupinu tvořil jediný vzorek pocházející možná překvapivě z Itálie. Vinařství Colterenzio z Alto Adige dokáže vyrobit skvělý ryzlink, zářivě zelenožlutý s intenzivní ovocnou vůní s tóny broskví a meruněk, v chuti plné se svěží kyselinou. Je ale pravda, že tento region je sice v Itálii, duchem nicméně spíše v Rakousku. Mimochodem stránky vinařství jsou primárně v němčině.

Čtvrtou skupinu tvořil vzorek ze Spojených států, konkrétně Chateau Ste Michelle z regionu Columbia Valley. Mnohým připomínal německé ryzlinky, neboť pro zdokonalení výroby byl přizván Dr. Loosen z Německa.

Pátou skupinu tvořil legendární ryzlink z jednoho z nejznámějších vinařství Alsaska Trimbach. Velmi typický projev alsaského ryzlinku podpořený velkým nevypáleným sudem. Tato oblast je nám podobná v jednoodrůdovém provedení vín. Byl jsem moc rád, že na mě na konci degustace zbyla ještě jedna sklenka, rád jsem si „přidal“.

Poslední skupinu tvořily tři vzorky, jak jinak než z Německa. Oblast Rheingau zastupoval vzorek vinařství Kloster Eberbach, Moselu zase Rothlai od vinařství Dr. Loosen. Ryzlink z oblasti Pfalz byl prezentován jako víno, které představuje současný trend. Čedičové podloží jedinečné pro tuto oblast dává vínu velkou komplexnost už ve vůni. Víno je minerální s květinovými a ovocnými tóny s kouřovým nádechem. Z řady sice trochu vybočoval, ale byl velmi příjemný a dobře pitelný.

Shrnul bych to asi tím, že jsme měli možnost ochutnat a porovnat typické zástupce jednotlivých oblastí a jejich provedení. V tomto případě nemá smysl hledat vítěze, ochutnali jsme pomyslný vrchol umění krále vín a vína králů – ryzlinku. Vždycky mě zajímalo, jak asi probíhají podobné degustace na profesionální úrovni. Podělím se s vámi o zážitky jednoho z účastníků prezentace piemontských vín Nebbiolo Prima, to ale až příště.

Jarda

Rozhovor o severoitalských vínech

Pokud dostanete chuť na víno z některého z italských vinařství, sednete do auta a možná za nějakých šest, sedm hodin můžete být po dálnici u Lago di Garda. Sotva projedete alpské průsmyky a začnete sjíždět do vnitrozemí, začnou se objevovat první vinice a pak už to chce jen přípravu, spustit navigaci a ta už vás dovede, kam potřebujete. Do některého z vinařství oblast Veneto. Kdo má raději spíš trasu přes Vídeň a přijede do Itálie ze severovýchodní strany, také tam směrem k hranicím ze Slovinskem na vinice brzo narazí. Tentokrát ve vinařské oblasti Friuli.

Už jsme tu v našich textech do oblasti Veneto několikrát nakoukli, ale zdaleka jsme nepopsali všechny naše zážitky, které máme s těmito víny ze severu Itálie spojeny. Obecně platí, že pro vína z této oblasti nabídka převyšuje poptávku. Jednak to je určitě nadprodukcí vín, která nemají zas tak dobrou pověst pro své specifické znaky, jednak je tu pak snaha vyrobit velké objemy levných vín za minimální cenu, což vede k nízké redukci hroznů na vinici a pak ke snížení kvality výsledného vína. Na druhou stranu, my Češi a Moravané k vínům ze severu Itálie máme slabost. Jsou to vína z podobného kulturního prostředí bývalého Rakouska – Uherska. Co se vín týče, produkují se tu jednoodrůdová vína, až na výjimky několika autochtonních odrůd, jsou to většinou nám dobře známé odrůdy, se kterými se můžeme setkávat i na našich vinicích, či vinicích v Německu, Rakousku, Slovensku či Slovinsku.

Využili jsme s Jardou možnosti zúčastnit se degustace, kterou vedl Martin ze společnosti Kupmeto. Představil a krásně uvedl vína ze tří vinařství právě z vinařských oblastí Veneto a Friuli. Z té první pochází vinařství Zenato Azienda Vitivinicola Srl., se sídlem
v Peschiera del Garda, hospodařící na 95 hektarech v nejvhodnějších oblastech Lugana a v klasické oblasti Valpolicella. Z Frulia pak pochází dvě na ochutnávce uvedená vinařství Marco Felluga a Russiz Superiore, obě patřící pod rodinu Fellugů. Nacházejí se v regionu Collio se samostatným DOC, která je charakteristická blízkostí Jaderského moře na jedné straně a Julskými Alpami na straně druhé. Klima je ideální pro vinařství, s teplými dny a chladnými nocemi na jaře a s mírnými léty.

Sotva jsme dopili poslední vzorek vín, měli jsme potřebu si to pro sebe zhodnotit. Každý jsme si vzali na paškál část vín. Tak pojďme na to, nabízí se první otázka.

Rodane, jak tě oslovila bílá vína?

R: Dneska to byla evidentně přesilovka Rulandského šedého, teda omlouvám se za náš český výraz, správně bych se měl držet místního názvu Pinot Grigio. Ze šesti nabídnutých vzorků to byly tři. Na druhou stranu, pochvala organizátorům, každý z nabízených šeďáků byl úplně jiný. Ten první z vinařství Zenato byl lehký, květinovo-citrusový, s hezkou mineralitou na pozadí. Snadno k pití, ale dohromady, nebyl důvod ho vyhledávat. Druhý vzorek z vinařství Marco Felluga s chráněným označením Mongris, zdůrazňující pouze jednu přiznanou odrůdu vína, byl na opačné straně škály, plné a výrazné víno, které bych si dokázal představit, že mu budu věnovat večer. A do třetice Pinot Grigio z vinařství Russiz Superiore. Byl nám představen jako víno sklízející úspěchy, víno s potenciálem, bez líbivé aromatiky, spíše takové profesorské, co bychom měli podrobit dlouhému zkoumání. Přiznám se, asi mne v té smršti degustovaných vín právě daný večer neoslovilo.

Nebude to tím, že Rulandské šedé není tvou oblíbenou odrůdou? Co další vína?

R: To je pravda, na druhou stranu, na šeďáku jsem na Moravě začínal, byť jsem se posunul už do světa rýňáku a veltlínu, tu a tam mne tato odrůda překvapit dokáže. Ale zpátky k ochutnávce. Ještě byly na programu další tři vzorky. Cuvée z apelace Soave Classico od vinařství Zenato, Savignon blanc od Marco Fellugy a Chardonnay Santa Cristina od Zenata. Soave je zajímavým fenoménem. Kdo se dostal za totáče k italským vínům, kdo byl u otvírání pizzerií v letech devadesátých, zná dvě italská vína. Chianti v karafě opletené lýkem a právě Soave. Tuctová vína bez zvláštního zážitku. Tentokrát lze vínu přiznat, že na něm rozhodně něco bylo, alespoň jeho pitelnost, určitě bych dokázal pokračovat, nerušilo, byť ve mne nezanechalo zapamatovatelnou stopu. Se Sauvignonem jsem měl problém. Obdivuji totiž aromatická vína z této odrůdy z jakéhokoliv konce světa, toto šlo možná trochu víc tím francouzským směrem k potlačené aromatice, jen lehká herbálnost, bílá květy, pokud ovoce, tak jen nezralé meruňky. Osobně mi vadí, když mi ve vůni něco nehraje, tak tady to byla roztěkanost, řekl bych až trochu zaprděnost.

Zatím jsi k ochutnávaným vínům dost kritický. To tě vážně nic nenadchlo?

R: Jedno z vín mi radost udělalo. Bylo to Chardonnay Santa Cristina od Lago di Garda. Oproti ostatním vzorkům prošlo školením na dubovém sudu a už nebylo ani tak mladé. Šlo o ročník 2017. Bylo harmonické, komplexní s delší dochutí. Byť bylo nabízeno uprostřed vzorků a mělo být upozaděno těmi následujícími, u mne naopak nastavilo kritérium vyššího stupně koštovatelnosti, které už žádné z dalších vín nepřekonalo. Takže shrnu-li to, hvězdičku na této degustaci ode mne dostalo právě zmíněné Chardonnay a pak Pinot Grigio Mongris.

Bílá vína jsme zhodnotili, pojďme na červená. Jardo, máš už za sebou ochutnávky z různých konců Itálie. Jak se díváš na červená vína vinařských oblastí Veneto a Friuli?

J: Když se řekne Benátsko neboli Veneto a červená vína, první, co mě napadne je Valpolicella. To je ale samo o sobě velké téma a určitě stojí za to věnovat této podoblasti samostatný článek. V případě oblasti Friuli Venezia Giulia, jak zní celý název, mě napadne po hodně dlouhém přemýšlení odrůda Refosco. Vzpomenu si na návštěvu Tarvisia a poté bloudění mezi Rakouskem a Slovinskem při cestě do Triglavského národního parku. Po nápovědě bych asi přiznal, že o oblasti Collio už jsem někdy slyšel.

Zaujalo tě některé z ochutnávaných červených vín natolik, že by ses nebál ho nabídnout při posezení s tvými přáteli? Máš-li takové, můžeš prozradit proč?

J: Pokud by ve společnosti byla dámská převaha, nabídl bych Merlot. V případě převahy opačného pohlaví by to byl Cabernet Sauvignon. Ze všech prezentovaných vín tohoto večera mě nejvíce zaujaly právě tato dvě vína. Ostatní vzorky bych zařadil do pomyslné kategorie dobře pitelných vín, které mohou být dobrým společníkem při posezení nebo k lehkému občerstvení. Sám bych si je ale nekoupil a přátelům nenabízel. Merlot byl ve vůni krásně ovocný připomínající třešně a maliny. V chuti jemný, svěží a ovocný, hezky zakulacený. Cabernet Sauvignon byl mohutný s elegantní vůní, ze které vystupovaly tóny kompotovaných třešní a marmelády. Chuť odkryje to, co slibuje vůně. Je příjemně kořenitá s výraznějším tříslem a lesním ovocem. Tato dvě vína bych se nebál koupit a nabídnout přátelům.

Koštýře jako pomyslného ducha tohoto blogu a hlavního editora by tedy zajímalo celkové zhodnocení degustace, s jakými dojmy jste odcházeli?

J: Dovolím si shrnout večer za nás oba. Shodli jsme se na tom, že kvality Martina Kozáka jsou zárukou úspěchu večera. Má kultivovaný projev a velmi poutavý výklad, zároveň na vysoké odborné úrovni. Tentokrát se ale nepodařila volba místa pro degustaci. Sál novoměstské radnice s dřevěným stropem je krásný honosný prostor vhodný pro různé typy společenských akcí. Pro řízenou degustaci se ale nehodí. Díky akustice působil velice rušivě jakýkoliv pohyb i nepříliš hlasitá konverzace. O klapajících podpatcích ani nemluvím. Pokud by se degustace konala jinde, hodnotil bych celkově pozitivně.

Ochutnávka severoitalských vín zapadla do mozaiky, kterou společně o Itálii, jejích vinařských regionech, odrůdách známých i autochtonních, vínech populárních či nových objevech, postupně oba skládáme. Bude to ještě dlouhá cesta, než si dovolíme říci, že nás tu již nic nepřekvapí. Ale koneckonců, to dobrodružné objevování je ve světě vína to nejkrásnější.

Jarda a Rodan

Víno ze statku

Nebylo všechno při objevování kouzla dobrých vín tak bezproblémové, občas tam byla setkání, na něž s odstupem času nejsem právě pyšný. Mezi ně řadím i první ochutnávku vín s rukopisem pana Vojtěcha Kušiny ze Školního statku Mělník. Vinařství slouží primárně pro potřeby České zahradnické akademie v Mělníku, zastřešující střední a vyšší odbornou školu zahradnickou, ale jeho sláva dávno přerostla parametry školního záhumenku.

Bylo to ještě v devadesátkách, kdy jsme jezdili pracovně na uhelnou elektrárnu v Horních Počaplech u Mělníka. Její tehdejší ředitel Karel pocházel ze Slovácka a měl víno prakticky v genech. S celou naší pracovní skupinou si rozuměl, takže se asi nebude nikdo divit, že slovo dalo slovo a při jedné naší vícedenní návštěvě elektrárny nás pozval na víno. A to nikoliv ledajaké. Na místní víno ze Školního statku Mělník.

Vybavuji si z toho večera jen tak útržky, pan Kušina nám o vínech moc hezky povídal, ale mně připadala všechna k mé chuti nepřístupná, rozhodně s vyšší kyselinkou, chápejte laika, co o víně prakticky v té době nic nevěděl. Zkrátka jsem to uzavřel, že Čechy na víno nejsou, hrozny nedozrávají do potřebného cukru a že když víno, tak hezky slaďoučké ze sámošky. Dnes bych si za své názory vlepil pár pohlavků…

Podruhé jsem pana Kušinu a jeho vína potkal o pár let později na společenské akci na zámku Štiřín. Nebylo to ještě zas tak dlouho, abychom si oba na naše první setkání při degustaci vín v Mělníku nevzpomněli, na druhou stranu jsem už zpozorněl. Nabízená vína měla v sobě něco, co mne k nim přitahovalo, co mne lákalo je ochutnávat víc a víc. Uvědomil jsem si, že i takový severně položený region má své přednosti, a právě pro ně stojí za to tato vína vyhledávat. Znáte to, už Karel IV. s Buškem z Velhartic…

Od té doby se tu a tam k nějaké lahvi ze Školního statku Mělník dostanu a mohu tak potvrdit, že úspěchy pana Kušiny na české vinařské scéně jsou zasloužené. Dá se i říci, že jak jsem se po letech propil do kouzla Ryzlinku rýnského, tak mne čím dál víc lákají i šťavnaté rýňáky z Mělníka. Věřím, že to ještě nějaký čas vydrží, už jsem od jedovatých jazyků zaslechl, že vzhledem k postupnému oteplování už ty nejlepší roky pro pěstování Ryzlinku rýnského na Mělnicku skončily.

Před nedávnem jsem se dostal k vínu ze Školního statku Mělník, ze kterého jsem byl přímo unešený. Ryzlink rýnský, suchý, v kabinetu, ročník 2015. Ze dvou lokalit, na kterých statek hospodaří, tyto hrozny pocházely z Liběchova, kousek severněji za Mělníkem, ze 30 let staré trati Liběchovická. Po čase zrání v lahvi došel rýňák do fáze, kdy primární aromatiku postupně vytlačila kořenitost a mineralita v závěru. Už před dvěma roky sklízel velký úspěch na soutěžích, dnes raději nebudu říkat, že je ještě lepší, aby mi ho všichni nevykoupili.

Mám rád šťastné konce. Po dvaceti letech jsem se vrátil k mým začátkům a uvědomuji si chyby, které jsem při nich dělal. Mohl bych závidět mladým, kteří se k dobrým vínům dostávají hned, aniž by museli projít víny v litrovkách, jako byly Ostravský kahan, Sklepmistr, Dačického pohár a podobně. Ale na druhou stranu vím, že právě bez toho propití ke kvalitě, bych nebyl tam, kde dneska jsem. Navíc se k chybám přiznám a před takovými vinaři, jako je pan Kušina, dodatečně smekám.

Rodan