Jak jsem pašoval vinný rmut z druhého konce světa

Prodíral jsem se mezi stovkami pasažérů k pasové kontrole na mezinárodním letišti v Dušanbe. Před chvilkou jsem předal k odbavení můj cestovní kufr, čekaly mě ještě zhruba dvě hodiny do odletu, což kromě jednoho dute free shopu, který jsem zpravidla prošel během deseti minut, znamenalo sehnat volné místo v čekárně, vydržet a především neusnout, aby mi letadlo nakonec neodletělo. Do hluku bavících se lidí se ozývaly informace o příletech a odletech. Využíval jsem toho, že byly většinou dvoujazyčně, anglicky a rusky, což mi pomáhalo si potvrzovat, jak moc všemu v tom kterém jazyku rozumím. Z poklidu mě však náhle vytrhlo hlášení: „Mister Svoboda, come to the luggage desk immediately, please“. Sevřel se mi žaludek, rozhlížel jsem se kolem sebe, pro všechny ostatní bylo hlášení naprosto nezajímavé. Bylo totiž jenom pro mne…

Takže opět zpátky o patro níž k odbavení. Vyhýbal jsem se nově příchozím na odlety třech letadel, cestou jsem uvažoval, o co může jít? Pro jistotu jsem se zastavil u informací a optal se, kam to mám vlastně jít. Určitě máte představu, jak to na letišti chodí. Do té doby jsem si myslel, že to také znám… Nebo že by to bylo v Tádžikistánu jinak? Od každé odbavovací přepážky se sbíhaly všechny pojízdné pásy s kufry pasažérů do jednoho proudu a pak vedly směrem do rohu odbavovací haly. A právě tam byla ona zavazadlová přepážka.

První šok, když jsem otevřel dveře. Sotva se zvenčí přes gumové lamely objevil kufr, bafl ho jeden z přítomných uniformovaných mužů obsluhy a ručně ho skládal na vozík k příslušnému letu. Pokud se mu něco nezdálo, postavil zavazadlo do rohu místnosti, kde to kontroloval jejich komandýr. Podíval jsem se tím směrem a mezi vyřazenými kufry stál i ten můj. Poctivě zabalený v igelitové folii… Vrchní komandýr si vyžádal mé doklady. A hned otázka k věci: „Eto vaš čemodan?“ Potvrdil jsem to. „A počemu on takoj bol‘šoj?“ Drobet se mi ulevilo, tak o to jim jde. Začal jsem tedy vysvětlovat, že jsem zde pracoval na projektu více než dva měsíce a mám v kufru vše potřebné. Otázky však ještě nevyčerpal: „A što u vas v čemodaně?“ Znovu jsem tedy opakoval, že oblečení, pracovní pomůcky a nějaké dárečky pro rodinu. „A kakije to podarki?“ Opotil jsem se. Ejhle slabé místo, jen aby to nechtěl vidět…

Proč? Musím se tedy zmínit, co tomu předcházelo. Má stáž probíhala bezprostředně po skončení místních oslav ramadánu dva měsíce v srpnu a září. Trávil jsem v Dušanbe vedle pracovních dnů pochopitelně i těch pár víkendů, někdy jsem si program naplánoval sám, někdy se postarali auditoři z tádžického ministerstva financí. Věděli o mé zálibě týkající se vína, tak mi zorganizovali jednu návštěvu blízkého zemědělského podniku obhospodařující vinohrad Nodži. Bylo tehdy půvabné odpoledne, ozvláštněné i tím, že se vinice nacházejí na jižních svazích třítisícovek, jejichž zasněžené vrcholky jsou vidět v Dušanbe téměř odkudkoliv. Vezl jsem si tehdy na byt krabici s více než pěti kilogramy vlastnoručně natrhaných slaďoučkých hroznů bílé odrůdy Taifi a červené Kishmish, kterou nazývají rovněž Sultana. 

Jenže co s tím? Jedna věc je dobrodružství spojené s touláním se po tádžické vinici a trhání hroznů z révy vedené na takzvané zácloně, druhá je pak otázka, jak dostat hrozny domů do Prahy… Moc jsem se nikdy nezajímal o převážení zboží přes hranice, ale z toho, co jsem si dokázal uvědomit, vyplývalo, že žádné plodiny, či rostliny se přes hranice převážet nesmějí. Odlet za dva dny a u mě v lednici stále krabice s plná hroznů. Tak jsem si určil program na celé jedno odpoledne. Ve smaltovém hrnci jsem dnem čajového hrnku drtil jeden hrozen po druhém a vzniklý neodkalený rmut jsem naléval do dvoulitrových petek. Byl jsem ulepený od hlavy až k patě, podlahu v kuchyni jsem musel několikrát vytřít, ale i tak jsem se stále lepil. Nakonec jsem jednu lahev naplnil červenou šťávou, druhou bílou… Takže zázrak, slaďoučké tádžické hrozny se nakonec přeci jen dostanou do Prahy.

V normálním světě by to skončilo, jenže po jedenáctém září roku 2001 si na palubu letadla nevezmete ani kapku vody, pokud není z letištního shopu. A to jaksi uznáte, čtyři litry vlastnoručně vylisovaného vinného moštu nebyly. Jak tedy jinak? Napevno jsem víčka petek utáhl, pečlivě je omotal tričky a zastlal do kufru. A teď se můžeme vrátit na letiště.

„A podarki kakije?“ Začal jsem improvizovat. Keramika, suvenýry z výletů, no a „butylki“. Komandýr zavětřil… Bylo na něm vidět, že se mu úsilí vyplatilo. Konečně dosáhl svého. Chytil si svého pašeráka. Už mě chtěl požádat, abych kufr otevřel, když si znovu uvědomil, jak je pečlivě omotaný igelitovou fólií. V pravý čas začal váhat, chvilka odmlky, přičemž mi stále pořádně trnulo. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že vyhrabe několik půllitrovek místního koňaku a vodky. Bylo mi jen líto, že bych se musel rozloučit se svým vinným rmutem. Do té doby jsem neměl co do činění s houževnatostí tádžických úředníků. Nedal se:“Podněsitě čemodan pod skaner, požalujsta“.

To všichni znáte, na letišti naprosto běžná věc. Jenže já tentokrát stál na té druhé straně. Koukal jsem na obrazovku a po celou dobu mě mrazilo, když jsem viděl, jak centimetr po centimetru projíždí kufr sem a tam, dopředu a dozadu, chvíli se zastavil, pak zase pokračoval v posunu. Co vám mám říkat. Bylo tam vidět úplně všechno. Dvě dvoulitrové petky s vymačkanou hroznovou šťávou a pět dárkových lahviček s alkoholem. Nejmíň snad špinavé prádlo po dvouměsíčním pobytu. 

Komandýr však byl na koni: “Znajetě li vy, što suščestvujet ograničenije tol‘ka na dva litra alkogolja?“ A já spustil. Jak jsem nebyl v ruštině rovnocenným soupeřem, bránil jsem se houževnatě. Ukázal jsem na petky: „Eto ně alkogol‘, eto sok…“ Byl jsem připravený zachránit rmut a případně obětovat jednu z lahviček koňaku. „I ničego, eto podaročnyje butylky na četvjerť litra. Posčitajtě, skol’ko eto litrov. Četvjerť, polovina, tri četvjerti, litr, litr i četvjerť… Vmjestě meňše dvuch litrov fantastičeskogo tadžikcogo koňjaka…“

Nevím, zda zabrala má výřečnost, chvála tádžického výrobku nebo úředníkova lenost, neodhadnutá velikost půllitrové lahve a špatná známka z počtů. Ještě jednou to přepočítal, vyšlo mu to taky pod dva litry alkoholu, tak jen mávl rukou a nařídil jednomu z chlapů od obsluhy, ať můj kufr naloží na vozík do letadla letícího přes Istanbul do Prahy… Mně se ulevilo, byť jsem se snažil ani nehnout brvou. Hurá, mohl jsem se konečně nechat propustit do odletové čekárny u příslušného gatu. A měl jsem navíc i po starostech, že jsem měl původně příliš volného času. Sotva jsem prošel duty free shop, už nás vyzývali k nástupu. 

Dodnes vzpomínám, jak mi vlastnoručně vyrobené víno z tádžických hroznů chutnalo. Surovina měla dostatek cukru, tak i něco z něho zbylo a dostal se do vína. A uznejte, když se košt doprovodí vyprávěním, že propašovat vinný rmut z Dušanbe do Prahy nebylo vůbec snadné, uznale mi na to pokývá při nabídnuté sklence každý, kdo si to vše ode mne vyslechne. Abych však nezpychnul, jsem natolik soudný, že vím, že většina českých a moravských vinařů vyrobí lepší víno než já, ale přesto, kdo z nich přitom zažije takové dobrodružství?

Rodan

Sváteční rozjímání u skleničky s Mirkem, naším ambasadorem pro rakouská vína

Potěšilo mě, že se do naší poddvorovské party obrážející pravidelně otevřené sklepy tamějších vinařů začlenil Mirek. Fanda do vína, a navíc disponující oproti mně nezanedbatelným bonusem. Pracuje řadu let v rakouské oblasti Kremstal, vína odtud má rád a dokáže o nich zajímavě vyprávět… Letos nám dokonce přivezl pár vzorků na ochutnání, moc dobrá degustace to byla. Všechno by to bývalo pokračovalo, kdyby se proti nám nespiknul čínský vir. Plánovali jsme totiž u něho prodloužený víkend a putování po heurigen, kde místní vinaři nabízejí víno k ochutnání ze svých sklepů. Nevyšlo to, věřím však pevně, že příští rok koronáč porazíme a na rakouská vína dojde.

Z televizního zpravodajství sleduji, že jsou na tom s covidem naši jižní sousedé tak nějak podobně. Bojují s ním statečně a přijímají opatření možná ještě tvrdší než my. Úplné lockdowny však moc ochutnávkám vín nepřejí ani tady u nás, ani u nich. Napadlo mě tedy, že bych Mirkovi položil pár otázek, jak to v Rakousku teďka s vínem vlastně je. Snad mi nedá košem...

R: Mirku, dostaneš se v Rakousku v průběhu vašeho nouzového stavu k ochutnávce vína? Vybavuji si, jak jsi nám vyprávěl, že se cestou z práce občas stavíš v některém vinařství a uděláš si radost lahvinkou dobrého vína. To teď asi nejde, co?

M: Rodane, není to takové, jako to bývalo v době předcovidové. V létě se žilo normálně a opět jsme mohli navštěvovat příjemné „Heurigeny“ a ochutnat něco přímo z produkce vinařů. To bohužel skončilo 2.listopadu se zavřením gastronomických provozů a od této doby musíme dát pouze na prodej vína s sebou. Nicméně pokud máme svého oblíbeného vinaře, vždy je možno zakoupit nějaké bedýnky na základě výběru, nebo předem něco vybrat na internetu a poté se stavit pro své oblíbené víno. Ale rád bych podotkl, že pravděpodobně se znalostí toho, že víno je v Rakousku spjato s kulturou, současně prostředkem přátelské komunikace a i nedílná součást gastronomie, tak i v době tzv. lockdownu byla většina vinoték otevřena a mohlo se nakupovat jako obvykle, snad jen s omezenou otvírací dobou a s rouškami.   

R: Je šance si dát v Rakousku víno ve společnosti přátel? Můj kamarád Jarda, se kterým tento blog naplňujeme našimi texty, tvrdí, že na víno, které by měl pít o samotě ani nemá chuť. Je tvor společenský, má potřebu se u vína bavit. Tak jak je to u vás, všechno zavřeno, nebo se najdou výjimky umožňující někam zajít na víno?

M: S tím, kam si zajít na víno je skutečně nyní problém. Koupit domů si mohu takřka vše, pokud člověk ví, kam zajít a kterého vinaře navštívit. Nejsou zde většinou ani tzv. česká okénka – asi vzhledem k chladnějšímu počasí není zrovna příjemné a kulturní pít víno na ulici. Navíc, lidé asi mnohem více respektují (alespoň mimo Vídeň a velká města) opatření - kolik lidí se může scházet a ostatní nařízení. Na druhé straně je všeobecně známo, že forma podpory zavřených restaurací, kaváren a gastronomie zde byla ihned vyhlášena poměrně transparentně, takže provozovatelé mají jistou náhradu obratu za listopad např. 80% obratu a za prosinec 50% obratu. V současnosti máme snad světlo na konci tunelu – 18. ledna 2021 by se mělo za jasných opatření otevřít. Pozitivem je, že opatření, a to jak zavírání, ale i otvírání provozoven je ohlašováno s dostatečným předstihem, aby nedocházelo ke zmatkům.

R: V Čechách se teď začalo téměř všechno nakupovat přes e-shopy. Víno nezůstalo stranou. Dopřávám si krabice vybraných moravských vín, případně i něco od vás, z Německa, Itálie, či Francie. Zasáhl vás rovněž tento fenomén dodávek vína přes messengera bez předchozí ochutnávky?

M: E-shopy jsou fenoménem doby, víno bylo možno nakupovat přes ně u celé řady vinařů, především u těch větších. Já jsem toho nikdy nevyužil, protože raději zajedu k dodavateli přímo, byť po předchozí domluvě. Jak už jsem však zmínil, Ursin Haus v Langenlois nebo třeba vinařství Winzer Krems i vinotéky ve Weinviertelu jsou k dispozici přímo jako prodejna, bohužel však bez prohlídek a ochutnávek jako dříve.

R: Zažil jsem tu u nás i webovou degustaci… Frčí v Rakousku tato on-line setkávání, kdy si každý u svého počítače otevře lahvinku vína a povídáte si přitom navzájem přes sítě?

M: To máš přesně pravdu. Víš, cestovní omezení dělá divy. Dříve jsem najezdil spoustu kilometrů a nebyl problém posedět u sklenky vína přímo s přáteli ať už na rakouské, či moravské straně hranice. Nyní je využití technických možností nezbytností. V tomto roce moji kamarádi a spolužáci slavili vesměs kulatá výročí a tak jsme nejednou diskutovali o víně a nejen o něm přes mobilní aplikace. Člověk se tak zapomene, že po čase degustace se mi několikrát stalo (ač jsem byl sám pouze u PC nebo mobilu), že když kolega dopil svou sklenku, tak jsem mu bezelstně nabídl: „ počkej, Ty máš už prázdnou skleničku, naleju Ti tenhle výborný vzorek“. Bohužel to zatím virtuálně po síti moc nejde… 

R: Přece jen položím na závěr alespoň jednu normální otázku. Stačil sis v této podivné době povšimnout, jakáže to byla ta letošní sklizeň? Chválí si ji vinaři? Můžeme se těšit na dobrá vína z ročníku 2020?

M: Záleží na oblasti a konkrétní odrůdě. Vzhledem pro přírodu k dlouho toužebně očekávanému vlhčímu vegetačnímu období se sklizeň posunula do normálních termínů, a proto jsem ještě neměl možnost příliš srovnávat. Podstatné je, že si vinaři nestěžují na letošní úrodu, z hlediska výnosů i kvality. Zatím jsem si v listopadu zakoupil pouze jako závdavek od vinařů Winzer Krems jejich tradiční mladá vína Cuvée Junger Österreicher a Junge Österreicherin 2020 (Mladý Rakušan a Mladá Rakušanka), což jsou příjemná vína na běžnou spotřebu, pár jsem jich v Česku rozdal – a ať si pánové či dámy v rámci rovnoprávnosti vyberou, které víno je pro koho více blízké či chutné… Mám však avízo, že v Traisentalu – což je oblast na pravém břehu Dunaje směrem k St. Pöltenu, se urodily tradičně dobré vzorky – z kategorie Traisental DAC. Uvidíme a snad společně ochutnáme, tato oblast je totiž zase trošku něco jiného než tradiční Weinviertel či Wachau.

Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Až se doba zklidní, domluvíme se s Evženem a vyrazíme celá poddvorovská parta za tebou. Moc se těším, až objevím mnou dosud neprobádaný svět rakouských vín.

Rodan

Pas de deux

Letos jsem se dostal do vánoční nálady až dost na poslední chvíli. Pohltily mě nedodělané úkoly, nebyla možnost se procházet po nasvícených bulvárech města a nazdobených pasážích obchodních center, nekonaly se žádné vánoční večírky. Zachránilo to tentokrát Národní divadlo. Ne, že by byla možnost navštívit některé z představení, ale společně s Českou televizí nás pozvalo k nim takzvaně on-line. Těsně před Štědrým dnem uspořádalo přímý přenos baletu Louskáček od Petra Iljiče Čajkovského.

Nevypadám na to, ale balet a tanec mě provází celým mým životem. Koneckonců to mohu říct o jakémkoliv oboru tvůrčí kultury, přesto mě vždy dostane, když někdo dokonale ovládá své tělo a propojí pohyb s podmanivou hudbou k dokonalému zážitku v mé mysli. Nemusel jsem proto ani moc přemlouvat rodinu, zvláště Týna se na přímý přenos baletního představení Louskáčka těšila podobně jako já.

Z křesla a v pantoflích to možná zas tak moc slavnostní nebylo. Zachraňovala to skutečnost, že jednak šlo o příběh, jehož děj byl inspirován původní Vánoční koledou Charlese Dickense, jednak jsem si mohl na rozdíl od hlediště Národního divadla nalít ke sledování televize skleničku vína a zážitek si tak umocnit. Jenže vyvstává otázka, jaké víno je nejlepší párovat k Louskáčkovi? Tak pojďme se nad tím zamyslet…

Úvodní dějství je spojeno s Londýnem devatenáctého století, kde během štědrovečerní noci v protipólu k hamižnému a sobeckému obchodníkovi panu Scroogemu vystupují děcka, která si hrají jak s vojáčky, tak s panenkami. Dívka Klárka najde pod stromkem dárek, figurku Louskáčka, který kupodivu umí louskat ořechy. Okamžitě si ho oblíbí a on ji vtáhne do svého království. Arogance negativní postavy, která se postupně napravuje, a rozpustilé dětské hry mě navedly, že jsem sáhl po červeném vínu. Nebylo těžké vybírat, měl jsem ještě z předchozího večera nedopitý Merlot z Vignobles Paula Mase z jižní Francie, z ročníku 2018. Jde sice o klasické supermarketové víno, ale pokud se povede koupit v akci, tak za ty peníze potěší. Částečně zraje víno na dubových sudech, které typické vůni a chuti po moruších a švestkách, přecházející do černého rybízu a kakaa, přidává sametovost dřeva, tóny vanilky a lékořice. Jenže, ať jsem doušky převaloval v ústech z jedné strany na druhou, k baletu to dvakrát nesedělo… 

Rozhodl jsem se tedy pro změnu. Běžela stále ještě první část, kde na Klárku s Louskáčkem, který se proměnil ve vojáčka, dorážejí myši vedené svým králem. Volba k tanečním figurám baletního souboru na jevišti Národního divadla padla na bílé víno. Již několik večerů jsem plánoval otevřít druhý z Rieslingů z Mosellandu. Tentokrát v pozdním sběru, tedy poněmecku Spätlese, ročník 2019. Psal jsem tady již jednou o kyselé chuti Rieslingu od řeky Mosely. A opravdu. I v tomto druhém případě šlo o hodně šťavnatý Riesling, v chuti přímo nabušený mineralitou a výraznou kyselinkou, kterou se vinaři pokusili srazit zbytkovým cukrem… Sice ho nebylo tolik jako v předchozí lahvi Qualitätswein z Mosellandu, ale u baletního představení mě toto víno hodně rychle omrzelo.

Poté, co proběhla přestávka a začala druhá část odehrávající se na slavnosti uspořádané na počest Louskáčka, jsem dal Riesling stranou a otevřel si třetí lahev. Tentokrát jsem měl šťastnou ruku. K tančícím Španělům, Číňanům, Rusům, Arabům či Rakušanům na krásné baletní melodie jsem zvolil Rulandské šedé z Vinných sklepů Kutná hora, suché víno z ročníku 2017. Víno vonělo po broskvích, jablkách, hruškách a citrusech, někdo by v něm mohl najít i med či včelí vosk a různé koření. Překvapivě mu kyselina kolem sedmi gramů dávala sympatickou šťavnatost, živost a kouzelnost podporující divadelní fantazii.

Balet dospěl do finále. Jednak mě u sklenky této Rulandy okouzlil tanec Klárky s Louskáčkem, tedy ono pas de deux, jednak závěrečný valčík všech účastníků slavnosti. Dobře to Čajkovský načasoval, nejprve zklidnění při bravurních baletních figurách obou sólistů, poté mohutný závěr celého sboru svádějící se přidat. Duše plesala, sklenka vína k tomu dodávala noblesu. Lepší začátek vánočního týdne jsem si nemohl přát.

Rodan

Vánoční rozjímání u skleničky vína s Ondrou z Vitisbergu

Ondra Konečný mi letos udělal radost hned třikrát. Jednak jsme si spolu mohli popovídat u výběru ze sortimentu vín z jeho vinařství Vitisberg na otevřených sklepech v Poddvorově. Ani jsme s tím už nepočítali, místní spolek vinařů je nakonec v této nelehké době uspořádal mezi dvěma vlnami pandemie covidu 19. Všichni jsme se museli přizpůsobit bezpečnostním opatřením, přesto jsem si to u nich jako každoročně náramně užil. Kdo to tu čte pravidelně, mé reporty z Poddvorova nemohl minout. 

Podruhé to bylo díky Ondrově nabídce na vánoční rozvážku vín z jeho vinařství. Přiletěla mi mailem právě v době, kdy jsem se rozhodoval, jaká vína si pro přátele, kolegy a zákazníky vyberu jako poděkování za to, že jsme se letos potkávali a spolupráce se dařila.

O tom třetím setkání ani Ondra netuší. Možná je to až ostuda, ale teprve letos jsem si na vinobraní třetí pražské části udělal čas na to, abych přechutnal vína z vinařství Spielberg. Vím, že výraznou tváří tohoto vinařství je právě Ondra, který zde pracuje jako enolog. Mile mě vína překvapila, jak bílá, tak zejména červená.  

Vím, že Ondra občas na stránky našeho blogu zabrousí, tak jsem toho využil a díky tomu, že o sobě víme, požádal jsem ho o tento vánoční rozhovor. Snad se vám budou jeho odpovědi líbit stejně jako mně.

R: Ondro, začnu tématem, na které se asi patrně ptá kdekdo. Co znamenal letošní rok pro drobné vinaře, kam Vás stále řadím? Omezení možností prezentovat svá vína se určitě muselo promítnout do odbytu Vašich vín a získávání zpětné vazby na to, jaká vína se Vám podařilo vyrobit.

O: Co pro nás znamenal, pravděpodobně ještě sami nebudeme schopni vyhodnotit. Co pro nás znamenal v krátkodobém horizontu víme, co pro nás bude znamenat do budoucna na to se odpovídá velmi těžce. Začnu tím, že vinařské řemeslo je velmi tvrdé, odjakživa je vystaveno vlivům přírody, různým devastujícím chorobám a škůdcům a přesto se vždy podařilo se s těmito nepříjemnými okamžiky historie vyrovnat. 

Každá uspořádaná akce byla projevem jisté odvahy vinařů, rizika všech zúčastněných, povznesení se nad potíže, které v této době zažíváme. Bohužel mnoho naplánovaných našich akcí bylo zrušeno. Místo tradičních víkendových večerů na degustacích ve sklepích jsme trávili večery doma, spousta mých kamarádů vinařů tvrdí, že trochu na chvilku začali užívat života. Co se týká odbytu mám pocit, že se nám vracel alespoň nějak nespočet provedených degustací v předchozích letech.

R: Přes všechny peripetie s pandemií proběhla další sklizeň hroznů. Je asi ještě předčasné se zajímat o to, jaká budou vína ročníku 2020, ale přece jen. Na co se můžeme těšit, až se potkáme na příštím ročníku otevřených sklepů?

O: To sám ještě nevím, zatím nikdo neslíbil, že to bude v roce následujícím. Oproti loňskému roku mám pocit, že jsme ještě ve větší nejistotě, pravděpodobně o tom rozhodne jarní situace a PES.

Pokud mám zhodnotit sezónu 2020, tak byla po vinohradnické stránce extrémně náročná, především kvůli dešťům, takže se na vinicích pracovalo kdykoliv to jen trochu šlo a takto to vlastně zůstalo až do sklizně. Já jej považuji za rok vinohradníka, protože jakákoliv nezralost hroznů se letos plně odrazila do kvality vín. V našem vinařství jsme letos zpracovali pouze vlastní hrozny. Za tou sezónou je abnormální úsilí vinařů, protože ročník nebyl úplně ideální a vyrovnat nesoulad na vinici extrémně náročné.  Nabídne spíše ovocná a dobře pitelná, především suchá vína…

R: Když jsem ochutnával vína z vinařství Spielberg, napadla mě otázka, jak ovlivňuje Vaše práce pro Spielberg výrobu vín ve Vašem vinařství Vitisberg? Projevují se nabyté zkušenosti do kvality Vašich vín, co naopak děláte odlišně? 

O: Pro obě vinařství je stěžejní kvalita vína, to mi vyhovuje. Vitisberg má mnohem více odrůd a jiné složení půd. Některé osvědčené postupy dělám podobně. Důležité je, že v každém vinařství jsou odlišné teroiry a technologie. Více vyráběných vín přináší jednoznačně větší množství nabytých a neocenitelných zkušeností.

R: Potkáváme se u sklenky vína již řadu let. Nabízíte nám čím dál lepší vína, přesto by mě zajímalo, které z nich Vám osobně nejvíce chutná? 

O: Není lehké říct, které víno mám nejraději, mám je rád všechny a každé z nich mě uspokojuje nějak jinak nebo v jiné příležitosti. Moc mi chutnají naše Chardonnay, ale popravdě nejčastěji otvírám sám pro sebe lahev Veltlínského (sedí mi k práci).

R: A co vína z jiných moravských či zahraničních vinařství? Kdybyste si mohl zčistajasna ukázat na jakoukoliv lahev, ze které z nich by Vás víno nejvíce potěšilo? 

O: Asi Burgundské vinařství Domaine Etienne Sauze: vína z jeho produkce jsou všechna skvělá, mezi ty nejlepší patří jistě Batard-Montrachet, ale nepohrdl bych ani Puligni-Montrachet Grand Cru.

Věřím, že se doba srovná a my se opět znovu potkáme. Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok Vám i Báře...

Rodan

Vánoční rozjímání u skleničky vína s Terezou z drnholeckého Nového vinařství

Když jsem se zamýšlel nad tím, koho všeho oslovím pro rekapitulační rozhovory našeho blogu, mezi prvními mě napadla Tereza. Usměvavá obchoďačka z Nového vinařství. Díky dvěma letošním ochutnávkám jejich vín, kterými mě Tereza provázela, jsem doslova propadl exkluzivní řadě vín s označením Petanque, dozvěděl se mnohé o práci ve vinicích v Drnholci a okolí, o moderním sklepě vinařství i propagaci nabízených vín.

Už dvakrát jsem využil Terezčinu vstřícnost a publikoval tu zajímavé rozhovory. Setkaly se vždy s velkým ohlasem, přece jen je něco jiného si číst o mých a Jardových názorech na svět vína a něco jiného je to slyšet od člověka, který žije ve víně od rána do večera, každý den, po celý rok… Proč to tedy nezkusit znovu, a třeba se dozvědět i něco dalšího o drnholeckých vínech, nebo i osobních preferencích, které má každý z nás.

R: Terezo, jsem rád, že jsme měli letos příležitost se dvakrát potkat u vín z vašeho vinařství. Pro mě obě ochutnávky byly nezapomenutelným zážitkem, moc se těším, až se situace zklidní, a my se opět někdy střetneme u skleničky dobrého vína z Nového vinařství. Já své preference mám a pravidelně se k nim tady přiznávám, ale co Vy? Které z vašich vín Vám udělá největší radost, když ho máte ve sklence?

T: To je na začátek docela těžká otázka. Kdybyste se ptal na víno, které mi neudělá radost, bylo by to jednoduché, jakékoli červené. Nějak mne červená vína neoslovují, asi jsem se k nim ještě, jak se říká, nepropila… Ochutnám, ale dobrovolně je nevyhledávám a nemyslím si, že je ocením. 

Co se týká vín, co mi udělají radost, to je těžké říci. V podstatě asi každé bílé nebo růžové víno, které má do 20 g cukru. Pak už jsou na mne moc sladká. Když bych si měla vybrat z našich jednotlivých řad, tak z Village by to byl suchý Tramín červený, z řady Cépage Sauvignon z Langewarte a z řady Petanque Chardonnay z Langewarte. Když jsem to tak vyjmenovala, tak mi došlo, že všechna tři vína jsou krásně ovocně aromatická a suchá. Takže radost mi pravděpodobně udělá suché víno s ovocnou aromatikou. 

R: Předchozí otázka tak nějak vyplynula z kontextu, původně jsem se především chtěl zeptat na letošní vína. Vím, že je to asi předčasné zajímat se, které z nich bych si měl koupit na nadcházející vánoční svátky, ale tak aspoň navnaďte... Na které z letošních vín se máme těšit, až přijde do prodeje?

T: V letošním roce budeme mít novinku a tou je Pálava. V loňském roce jsme měli jen 300 lahví, ale letos už začaly plodit všechny révy, takže už to nebude jen podpultová záležitost, ale ochutnat budou moci všichni. Dle informací ze sklepa budeme mít jak variantu polosladkou/sladkou, tak hlavně variantu suchou. Nevím, jestli to navnadí vás, ale já se na tu suchou moc těším, protože to opět splňuje mé oblíbené - aromatické víno, které je suché. 

Zároveň se určitě máte na co těšit v řadě Petanque. Nebude se tedy ještě jednat o vína ročníku 2020, ale již nám krásně nazrává ročník 2019, ve kterém máme opět také Ryzlink rýnský, který nyní mnohým tak chybí.

R: Máte jistě dobrý přehled, jak si vedou vaše vína ve srovnání s konkurencí. Nechci teď po Vás, abyste porovnávala. Zkusím to jinak… Kdybyste se dostala do situace, že žádné z vašich vín nebude po ruce a byla šance si místo toho vybrat jakékoliv moravské víno, po jakém byste nejraději sáhla?

T: Prozatím jsem s Vámi mluvila na rovinu, a budu v tom pokračovat. Mám raději vinaře, kteří si vypěstují své hrozny, sklidí své hrozny a následně z nich vyrobí víno. Nejsem fanoušek vinařství, která ze svých hroznů dělají prémiová vína a na ostatní si hrozny kupují, v té lepší variantě od českých vinohradníků. Už to, jak se o hrozny staráte ve vinicích, určuje to, jaká vína budou, a u kupovaných hroznů si nikdy nemůžete být jisti. Nejen z tohoto důvodu raději sáhnu po menších, rodinných vinařstvích. Ano, o NOVÉM VINAŘSTVÍ jen těžko můžeme říci, že je malé, ale tady si to mohu ohlídat a vím, že moji podmínku kvality hroznů splňují. 

Kdybych měla být konkrétní, určitě bych vyzdvihla Vinařství Pavlica ze Zaječí nebo vinařství R&R z Bavor. Jedná se o malá rodinná vinařství, jejichž vína si vždy ráda naleju a vím, že nikdy neprohloupím.

R: Já tu ve svých textech často obdivuji červená vína ze střední a severní Itálie, nebo ta francouzská z údolí Rhony. Jak jste na tom Vy? Které ze světových vín toužíte ochutnat? 

T: V tomto ohledu mě ne tak úplně láká víno, ale prostředí, ve kterém se víno rodí a kultura kolem něj. Ráda bych tak viděla vinice na Novém Zélandu, láká mě oblast Napa Valley v Kalifornii nebo vinařský region Cape Winelands v Jihoafrické republice.

R: Co covid a odbyt moravských vín? Jak ve vinařství prožíváte tyto krušné měsíce, kdy není šance pořádat ochutnávky, milovníci vína nemohou navštěvovat vaše vinařství, nepořádají se tradiční slavnosti vína? 

T: Není to jednoduché. Kontakt se zákazníky nám chybí. Hlavně tedy mě. Tolik času za počítačem jsem již dlouho nezažila a nemůžu se dočkat, až bude zase možnost vyjet někam na cesty a osobně se bavit s lidmi. Pouze virtuální komunikace mi nestačí. 

Co se mi však líbí je touha lidí i nadále se o víně vzdělávat a zůstat s vinaři v kontaktu. Online degustace jsou na vzestupu, zájem o degustační kartony s popisy vín je mnohem vyšší, než tomu bývalo a lidé se snaží si atmosféru degustací vytvořit ve vlastních podmínkách doma s rodinou a přáteli. To je mi velice sympatické.

Tak doufejme, že to napřesrok skončí a my se brzo při nějaké vhodné příležitosti znovu potkáme. Děkuji za rozhovor a zajímavé postřehy. Krásné vánoční svátky a šťastný nový rok...

Rodan