Pravidelní čtenáři

pondělí 17. srpna 2020

Víno, které mě v uplynulém týdnu nejvíc zaujalo

 

Není to tak dávno, co jsme si s Rodanem pohrávali s myšlenkou zařadit do našeho blogu něco jako kategorii „víno, které mě v poslední době zaujalo“. Ta poslední doba může být třeba měsíc, týden, rok… Občas se totiž stane, že se sejde větší množství vín, která jsou velmi dobrá a pokud padne otázka „a teď prosím vyberte jedno víno, které bylo nejlepší“, může být řešením tento drobný úkrok. Proto se tedy pouštím na zkoušku do této kategorie s tím, že je mi známo, že nepřicházím s ničím novým.

Aby bylo zřejmé, že nemluvím do větru, musím uvést, že se skutečně jednalo o týden mimořádně nabitý. Nějak se to sešlo, takže jsem se zúčastnil dvou velice povedených degustací v rozmezí tří dnů. Obě směřovaly do Francie. Jedna prezentovala mladé talentované vinaře napříč Francií, druhá byla zaměřena na vína z údolí Loiry.

Pojďme se tedy podívat na první z nich. Degustace se odehrávala zejména pod taktovkou tří vinařů dnes již známých jmen Pascal Jolivet, Benjamin Leroux a Francois Villard. Tedy vína, která představují průřez Francií, od lehkých svěžích vín od řeky Loiry, přes elegantní Burgundsko až po plná vína z Rhony, to vše v provedení mladých talentů.


Ve vínech domény Pascal Jolivet naleznete charakter, eleganci a rovnováhu. Zajímavostí je, že nejstarší parcela v apelaci Pouilly-Fumé o pouhých čtyřech hektarech byla dokonce vysázena benediktinskými mnichy již v 11. století, podle čehož byla také pojmenována. Degustovaný vzorek Attitude Sauvignon Blanc, Pascal Jolivet 2018, má nádhernou vůni citrusů, meruňky a broskve, s lehce vyšší kyselinou a velmi příjemnou mineralitou v závěru. Příjemný Sauvignon z vinařství Pascal Jolivet, ležící ve věhlasném údolí řeky Loiry za cenu něco málo přes 400 Korun.


Benjamin Leroux je velice talentovaný vinař z Beaune. Přestože jeho hvězda stoupá, pořád je možné koupit jeho vína za rozumnou cenu na to, jak se cenová mapa v Burgundsku vyvíjí. K jeho osobě by se dalo přičíst spoustu ocenění a zkušeností, já se omezím na degustovaný vzorek Bourgogne Rouge 2018. Typický Pinot Noir s vůní lesního ovoce a jahod, navíc prezentovaný ve sklenici Riedel Wine Wings plně odkrývá všechny tóny aroma. Velmi dobře pitelné víno za cenu lehce přesahující 700 Korun. Kdo by chtěl Gevery-Chambertin, musí přihodit ještě tisícikorunu, pořád je to ale slušná cena.


Francois Villard je jedním ze špičkových vinařů severní Rhôny. Francois se letos objevil v Praze, aby prezentoval svá vína. Škoda, že jsem neměl možnost se zúčastnit. Sympatický bývalý kuchař představuje progresivní vinařskou generaci, která již od 90. let určuje vývoj vinařství v severní části údolí Rhôny. Věčně usměvavý a neustále něco nového tvořící vinař se rychle postavil mezi špičku severní Rhôny. Jeho vína vyjadřují rozdíly v půdě, orientaci svahů a mikroklimat jednotlivých vinic. Při vinifikaci nedochází k žádným kompromisům, výnosy jsou nízké, používá pouze ty nejlepší a dokonale zdravé hrozny. Francois rád používá ke kvašení svých bílých vín burgundské sudy a následně nechává vína poměrně dlouhou dobu na kalech. Degustovaný Syrah l´Appel 2017 je kořenité víno, ve vůni lze nalézt borůvky, švestky a čokoládu. Chuť navazuje na vůni, dominuje vysoká tříslovina a pepřové tóny. V tomto případě je cena opět kolem 400 Korun, což určitě stojí za nákup.

Asi čekáte, že vyhlásím, které víno že mě to nejvíce zaujalo. Všechna vína byla velmi povedená, ale ještě nás čeká jedna degustace vín z Loiry. To by ale bylo moc informací najednou, takže Vás nechám chvíli odpočinout. Mezitím se můžete těšit na další vzorky.

Jarda

neděle 16. srpna 2020

Podvečer v děčínské vinotéce

 

Krásné slunečné odpoledne pod děčínským zámkem ochutnávkou rýňáku z vinařství Pod Radobýlem neskončilo. Proč taky… Kdy se poštěstí utrhnout si pro sebe několik volných hodin letního dne, sednout si do stínu a popíjet v místní vinotéce vychlazené bílé víno. Jde jen o to si dobře vybrat, udělat si radost vzorkem poutavého vína, které podnítí mysl svou vůní po květinách, ovoci, koření, medu, dřevu či mineralitě. V chuti pak přidá tóny zralých slupek bobulí, dozvuky třapin, a koneckonců i umění vinařů, projevujícího se ve způsobu výroby vína, jeho zrání a uchovávání před tím, než ho pošlou v lahvích na náš stůl. Zkrátka těšil jsem se ještě objevit další střípek do mozaiky českého nebo moravského vinařského světa.

Díval jsem se po ostatních stolech. U vedlejšího stolu stále seděl onen starší muž se sympatickou ženou v květinových šatech. Původně jsem je tipoval na kolegy z práce, co se zde zastavili cestou domů na jednu skleničku. Už to dávno nebyla jen jedna sklenička, dopíjeli celou lahev, už to dávno nevypadalo na dva lidi, které spojuje jen společná práce. Několikrát ji položil ruku na koleno, které povyjelo ze šatů. Neodstrčila ho, líbilo se jí, že na sebe upoutala pozornost svého partnera, mne nevnímala. Vínko je spojovalo čím dál víc, dívali se sobě do očí a usmívali se. Stále si povídali o společných zážitcích, nebo probírali chvíle, kdy spolu být nemohli. Neposlouchal jsem je, ale atmosféra hezkého srpnového dne nezasáhla pouze mne, i oni si ji užívali…

Padesátnice u dalšího ze stolů jsem taky zařadil do špatné škatulky. Nejnovější drby už probraly a toužily po dalších. Otáčely se kolem sebe, zda nezahlédnou někoho známého, o kterém by se mohly něco dozvědět, třeba kdy kde byl a co tam dělal. Potřebovaly získat nové informace, ke kterým by přidaly svůj výklad, a mohly je pouštět dál do světa. Je někdy dobré být z jiného města, má hodinka s vínem pro ně opravdu nebyla zajímavá. Nebo se snad otáčely k vedlejšímu stolu? Znaly se s těmi odvedle?

U posledního ze stolů se už osazenstvo vyměnilo. Párek mladých lidí se tu opravdu zastavil jen na jednu sklenku vína, pravděpodobně na kuráž. Oba se pak chytli za ruce a vydali se Dlouhou jízdou randit nahoru k zámeckým zahradám. Stůl nezůstal dlouho prázdný. Přihasila se sem rodinka se třemi malými dětmi, rychle ho obsadila. Jedno dítě přes druhé se dožadovalo studeného pití. Tatínek jim přinesl z vinotéky limonády a sám si nechal natočit jedenáctku Kapitána z děčínského pivovaru. Jen manželka si řekla o víno, studenou růžovku…


Já už měl chvíli prázdnou skleničku. Požádal jsem, že bych rád ochutnal ještě něco s větším zážitkem. Obsluhující mladík mne doprovodil dovnitř. U pultu stála majitelka Martina, která tuto proslavenou vinotéku vede již od roku 2012, nabízí zajímavá vína z českých a moravských vinařství, pořádá pro děčíňáky pravidelné degustace a slavnosti vína. Sdělil jsem jí své přání, zda bych nemohl okoštovat další bílé víno, co by mne okouzlilo svou chutí v komplexním těle… Chvíli přemýšlela a pak mi dala z chladničky ochutnat vzoreček z načaté lahve. Přivoněl jsem si a poválel víno v ústech. Na první dobrou, jedno z vín z bílých hroznů, které vinař dal školit na barikový sud. Zarazil jsem se. Jsem v těchto případech zpravidla opatrný, vypálený sud vždy posune chuť vína někam dál, je jen otázkou, zda k lepšímu, nebo ho úplně zabije. Tentokrát se to povedlo…

Nechal jsem si ukázat etiketu. Suché Chardonnay v pozdním sběru, ročník 2017, terroir Pod Mušlovem, z mikulovského vinařství Vican. Většina milovníků vína už toto vinařství musela zaregistrovat, pravidelně obsazuje čelní příčky na různých přehlídkách a soutěžích, v roce 2019 se stalo absolutním vítězem „Vinařství roku“. Majitel vinařství Tomáš Vican se angažuje v propagaci dobrého vína, podílel se například na produkci známé série filmů Bobule nebo televizního seriálu Vinaři. Několikrát jsem již na jejich vína narazil například na degustacích Krále vín, ale s barikovanou šardonkou jsem se doteď ještě nesetkal. Nechal jsem si tedy nalít plnou sklenku.

U venkovního stolku jsem pak vychutnával aromatické tóny a chuťové vjemy skryté do parádně udělaného Chardonnay od Vicana. Ve víně zlatavé barvy a podmanivé vůně byla znát dlouhá macerace hroznů, roční ležení v dřevěných barikových sudech, prokvašení až do minimálního množství zbytkového cukru, a co navíc, bylo školeno na jemných kalech. V dlouhé rozvíjející dochuti jsem cítil dub, vanilku a lehkou kouřovost. Víno pro radost…

Okolní stoly se začaly vyprazdňovat. Nejprve odešla rodinka s dětmi, možná dobře, pánovi se evidentně líbily pouzdrové květinové šaty na ženě u vedlejšího stolu více než jednobarevné triko na své manželce. Neustále tam totiž vrhal pohledy, až si toho tmavovlasá žena všimla a lehce ji to znervóznělo. Všiml jsem si, že i mezi ní a doprovázejícím mužem to začalo skřípat. Něco tiše řešili, s čím partnerka nesouhlasila. Nakonec se zvedla, odešla a nechala tam muže samotného. Ne vždy víno povznáší… A ty dvě, co sem přišly načerpat nové drby? Hlavu si mohly vykroutit, aby zachytily vše, co se zde odehrálo. Jen já jsem jim asi do toho nepasoval. Proč taky. Přišel jsem si užít krásného slunečného odpoledne, ochutnat pár vzorků dobrých vín, a to se mi podařilo. Doporučuji všem. Nepřehlížejte běžný život kolem sebe. Někdy stojí za to udělat něco jiného, na co normálně nemáte čas, zajít si na decku a užít si volné chvíle. Já si ty prosluněné srpnové v Děčíně budu dlouho pamatovat.

Rodan

pátek 14. srpna 2020

Odpoledne pod děčínským zámkem

Ten den bylo opravdu krásné slunečné odpoledne… Kdo to trochu zná u zámku v Děčíně, určitě si vybaví dlouhou dlážděnou cestu z podzámčí až na vrchol. Říká se jí Dlouhá jízda. Zhruba uprostřed, kousek před tím, než se dostanete k Růžové zahradě, jsou východy do obou stran. Tomu nalevo pozornost věnovat nebudu, i když přátele domácích piv mohu upozornit, že by tam zhruba po sto metrech narazili na zajímavý Pivovar Nomád. Já chci upozornit na druhý východ, doprava přímo ke kostelu Povýšení svatého kříže. Proč? Stál jsem tam před kostelem, sluneční paprsky ho vykreslovaly do poutavých pastelových barev, mám rád, když na vás historie takto působí. Navíc všude kolem od řady domů v Křížové ulici, až ke hradbě podél Dlouhé jízdy na druhé straně se válel při zemi prohřátý vzduch horkého dne uprostřed srpna. Vyháněl mne z volného prostranství se někam schovat, někam do stínu a nejlépe s vychlazeným nápojem…  

Měl jsem štěstí uprostřed prostranství před kostelem, kousek od kamenné kašny, stálo osm velkých zahradních deštníků vytvářejících pro stolky s židlemi příjemný stín. A co víc, část z nich patřila k Vinotéce Děčín… Bylo rozhodnuto, chvilku se zde zdržím. Nakoukl jsem dovnitř, měli zde jak přehlídku českých a moravských vinařství, tak rozlévali rovněž vína z bag in boxů. Zajásal jsem, volné odpoledne, mohu zkusit objevit nějakého nového vinaře, mohu přitom okoštovat víno, na které jsem doposud nenatrefil. Nechal jsem si obsluhou poradit a zvolil jsem napoprvé skleničku z vinařství, které bylo pro mne zatím velkou neznámou.


Sedl jsem si opět ven pod jeden z deštníků. Dívám se kolem sebe, podobný nápad již mělo pár lidí přede mnou. Vedle u stolu seděli patrně kolegové z práce, sympatická čtyřicátnice s tmavými vlasy a šik splývavými šaty s květinovým motivem, o pár let starší muž s autoritou, zaslechl jsem totiž, jak barvitě popisuje víno, které měli právě ve svých skleničkách. Evidentně se vínu vyznal… U dalšího stolu seděly pro změnu dvě padesátileté kamarádky, před nimi stál džbáneček vychlazeného sudového vína. Byly naprosto zaujaty sami sebou, jedna vyprávěla druhé, jak prožila víkendovou svatbu. K poslednímu stolu si sedl mladý zamilovaný páreček, mladík držel dívku za ruce, víno bylo jen kulisou pro jejich společnou hodinku. Přišlo mi, že sem ani nepatřím, ale proč ne. Právě proto, že jsme byli všichni odjinud, nesourodá směsice, kterou na pár chvil spojil stín v horkém dnu, pár skleniček vína. Do chvíle, než se všichni zvedneme a půjdeme životem zase kousek dál.

Z vinotéky vyšel mladík, mimochodem v triku, šortkách a bos, a na tácu mi přinášel dvě deci vychlazeného bílého vína a skleničku kohoutkové vody na zapití. Zajímá vás, co bylo mou první volbou? Vybral jsem si Ryzlink rýnský z vinařství Pod Radobýlem, v pozdním sběru z ročníku 2019, suché. Hlavní důvod, proč jsem ukázal právě na toto víno, byl, že už jsem o tomto vinařství slyšel, ale nikdy jsem jejich vína neochutnal. Co o něm vím? Vinařství sídlí v moderním areálu v Žalhosticích, nedaleko Velkých Žernosek, z jedné strany řeka Labe, z druhé strany velké Žernosecké jezero. Existují od roku 2012, produkují vína ze 4 a půl hektaru vinic právě na svazích vrchu Radobýl, ale i v přilehlých obcích Žalhostice, Michalovice a Velké Žernoseky.

Vinařství produkuje vína typická pro tuto oblast, zejména Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, Mopr, Fratavu a Rulandské modré. Nejde však líbivou cestou se zbytkovým cukrem, svá vína nechává prokvasit do sucha, aby vynikla jejich elegance. Došlo na ochutnání… Rýňák to byl patrný, jak ve vůni, tak v chuti. Trochu mi vadil výraz nahořklých vinných bobulí, potlačenou jakousi nasládlou ulepeností. Víno z mého pohledu postrádalo i delší dochuť. Vzhledem k ročníku bylo i dost mladé, abych ho mohl pochválit za jeho mineralitu. Mám zkrátka ve své ryzlinkové paměti přece jen nastaveny zajímavější dojmy z již dříve přechutnaných moravských vín.

Bylo to příjemné odpoledne, studené vínko osvěžilo, mohl jsem si odškrtnout další dosud nepoznané vinařství. Jenže… Těšil jsem se, že vám podám ještě večer report na blog ihned po návratu do hotelu. Stala se mi však taková nepříjemnost. Notebook uložený v pokojovém trezoru zůstal ten večer nedobytný i pro mne. Patrně jsem popletl při zadávání bezpečnostní kód, či jsem se jen prachobyčejně přehmátl… Takže ráno mi ho musela otevřít paní recepční univerzálním klíčem. Tak to tu dostáváte se zpožděním. Můžete se však těšit, že brzo doplním text i o ochutnávku druhého vzorku, tentokrát z mikulovského vinařství Vican.

Rodan

 

středa 12. srpna 2020

Na zdraví?

Nedávno jsem se stavil v enothece s italskými víny. Jen tak, na skleničku... Měl jsem štěstí, objevil jsem pro sebe novou odrůdu autochtonního červeného vína Vuillermin, která mi udělala radost. O tom jsem tu ostatně už psal. Dnes se však chci zamyslet nad něčím jiným, co mne tehdy zarazilo, nevěnoval jsem tomu pozornost a až dneska se mi to spojilo s další novou informací. 


V onom vinném baru nerozlévali víno po deckách, ani po dvoudeckách... Jejich standardní míra byla 150 mililitrů. Konečně, proč ne, na ochutnání mi to stačilo, pokud bych chtěl pokračovat dál, nic mi nebránilo objednat si další sklenku. A teď k tomu, proč to píšu.  


Do mé emailové schránky mi chodí elektronický newsletter o víně Decanter. Taková rychlá nalejvárna, co je ve světě vína nového, kde se co podařilo, o co bych se měl zajímat více. Zarazil mne tam článek, že se připravují nové americké stravovací pokyny, které upraví hranici umírněnosti při pití vína. Pochopitelně na polovinu stávající doporučené dávky. A tou by ve výsledku byla právě jedna sklenička se 150 ml vína. 


Přiznám se, že s tím mám problém. Mám víno rád, ochutnávám převážně malé dávky, ale přece jen, umírněnost je u mne už delší dobu jedna lahev vína, kterou si otevřu společně se ženou. Jinak řečeno, pro mne z toho vychází 0,4 ž 0,5 l vína denně.  




Určitě už někdo z vás narazil na to, že především na lahvích určených pro britský trh jsou na zadní etiketě doporučené dávky pro konzumaci vína uvedeny. Nikdy jsem tomu velký význam nepřikládal. Proč? Rád chci věřit publikacím psaným skupinou doktorů, kteří právě každodenně vypitou jednu lahev vína pro manžele obhajují jako doporučené množství, které zdraví poslouží. Jednou jsem dokonce na prezentaci významného kardiologa slyšel i o množství dvojnásobném s odvoláním na španělské několikaleté průzkumy. 


Takže co vy na to? Snížíte denní dávku vína ze dvou skleniček na jednu? V článku newsletteru Decanter se rozvinula polemika, zda je uvedené doporučení vůbec něčím podloženo. V podstatě se vychází z přesvědčení o škodlivosti alkoholu zejména v kombinaci s určitými chorobami, které jedince postihují. Propagátoři snížení umírněné dávky tak chtějí zvrátit zažité přesvědčení o množství přijímaného alkoholu, které je ještě pro muže vhodné. 


Dokonce to i v onom doporučení přiznávají, když uvádějí, že nízké dávky konzumovaného alkoholu představují v zásadě jen nízkou úroveň rizika, ale platí tu obecné pravidlo, že pití méně je pro zdraví lepší než pití více. 


Ano, už jsem přiznal, že jsem zaujatý. Tak co ještě víc napsat, abych vyvrátil názory protistrany? Co třeba o přínosu resveratrolu obsaženém v červeném víně? To je už vědci prozkoumané, že ve slupkách a semenech, a to výrazněji u červených hroznů, se vyskytují chemické sloučeniny zvané polyfenoly. Tyto látky pak jsou klíčem ke zdravotním přínosům vína. Jako antioxidanty zachycují volné radikály z buněk těla, čímž zabraňují nebo snižují poškození způsobené oxidací. 


Jenže... Studie sice poukázaly na to, že resveratrol ve víně předchází stárnutí, ale vyskytuje se ve víně v tak malém množství, že by to začalo mít efekt až v případě, že by někdo vypil více než 2500 lahví denně. Takže argumenty proti návrhu na snížení denní dávky z 0,3 na 0,15 l na tom nepostavíme. 


Jak jste na tom vy? Zapojíte se do veřejné diskuse, zda hranice umírněnosti v rámci denní konzumace vína by se měla skutečně snížit? S mým hlasem pro návrh rozhodně nepočítejte... 


Rodan 

úterý 11. srpna 2020

Primitivo z Femar Vini

Před časem jsme se tu s Jardou vyznávali k oblibě italského vína Montepulciano D’Abruzzo. Mne si získalo tmavou rubínovou barvou, vůní a chutí po švestkách a lesním ovoci, typickým jemným tříslem a dlouhým hladkým závěrem. Jednou z preferovaných značek, která mne při ochutnávkách nezklame, je vinařství Femar Vini, které vyrábí svá vína napříč Itálií, aby naplnilo svůj cíl. Vínem chce potěšit a propojit lidi, kteří víno pijí.

Na vína ze zmíněného vinařství jsem prvně narazil v českobudějovické vinotéce Hroznovka. Už jsem tu vyprávěl své dilema, když jsem se měl rozhodovat mezi koštem skvělého Montepulciano D’Abruzzo a neméně dobrého vína z odrůdy Primitivo. Já se tehdy rozhodl pro první z nich a natolik mne zaujalo, že jsem si ho začal domů brát po lahvích. Přesto mi časem mé rozhodnutí začalo vrtat hlavou. Udělal jsem dobře? Vždyť ani nevím, zda nabízené Primitivo nebylo stejně dobré, nebo dokonce i lepší…


Proč se trápit tím, co se dá snadno zjistit. Jakmile opadla omezení vyplývající z nouzového stavu a já začal opět jezdit na služební cesty do Českých Budějovic, navštívil jsem po čase Hroznovku. Posadil jsem se k baru a poprosil o skleničku červeného. Než jsem stačil obsluze připomenout mou slabost pro Montepulciano D’Abruzzo, dozvěděl jsem se, že není pouze mým oblíbeným vínem. Všechny zásoby tohoto vína byly totiž již vypité. Nicméně, druhým vínem, co jde ve vinotéce na dračku je Primitivo. Zaradoval jsem se. Vždyť právě kvůli němu jsem tady…

Do skleničky jsem dostal Primitivo z regionu Puglia, vyrobené v řadě Montecore, s označením IGP, ročník 2018. Do té doby jsem netušil jednu zásadní věc. Objevil jsem ji v momentě, když jsem si začal prohlížet etiketu vína. Opět to samé vinařství jako v prvním případě u Montepulciano D’Abruzzo. Společnost Femar Vini, která koncem minulého století navázala na původní vinařství rodiny Mergé.  Sídlí sice v oblasti Říma, ale pěstuje hrozny a produkuje vína v obcích ve třech oblastech Abruzzo, Puglia a Sicília.

Tentokrát ve vinařství zařadili víno odrůdy Primitivo do jiné řady vín. Namísto Epicure, ve které bylo Montepulciano D’Abruzzo, je toto víno označeno názvem Montecore. Vinařství tato vína prezentuje jako spjatá se starými tradicemi, zároveň je však nabízí jako osobitá vína nabitá energií. A jak mi chutnalo? Ve sklenici jsem měl víno purpurově rudé barvy. Ve vůni byly patrné přezrálé švestky, ostružiny a eukalyptus.  Chuť byla plná, vyvážená, v zásadě stejně čarovná jako vůně vína, možná ještě navíc okvětní plátky růže, lékořice a grafit. Hladká dlouhá dochuť s příjemnými tříslovinami. 

U Primitiva je typické, že jakožto raná odrůda dozrává do vyšší cukernatosti, výsledné víno má tedy po fermentaci logicky vyšší procento alkoholu. Měl jsem štěstí, ochutnávané víno bylo harmonické, alkohol dosáhl pouze 13 procent.

Měl bych se na závěr vrátit k pomyslnému souboji dvou dobře udělaných vín z jednoho a toho samého vinařství. Na jedné straně Montepulciano D’Abruzzo, na druhé Primitivo. Dívám se zpětně na jejich charakteristiku. Barva identická, vůně podobná, chuť… Možná ta chuť je v případě Primitiva košatější, ovocnost a exotické tóny potlačují taniny a víno získává na sametovosti. Já podobná vína řadím k ženskému pití, ale není v tom nic pejorativního. Vůbec tuto odrůdu nehaním, mám ji rád a často ji s oblibou ochutnávám. Oproti tomu Montepulciano D’Abruzzo mi v ústech vyváří ten správný pocit, který mám z vína, co mi nabízí to nejlepší z toho, čím disponuje. Než se naděju, mám zpravidla v sobě celou lahev. Super chlastací červené víno…

Rodan