Jižní Francii jsem propadl poté, co jsem měl příležitost ji párkrát projet. Však už jsem se tu z mého okouzlení několikrát vyznával, třeba tehdy, když jsem psal o vínech, která mám spojena s pobyty v Cannes, Saint Tropes, Marseille nebo Carcassonne. I v mé vizitce uvádím, že mám francouzská vína rád a zejména ta, co mají v rodném listě údolí jižní Rhony. Přesto si dovolím opět zavzpomínat, tentokrát na překrásné historické město Avignon.
Prvně jsem navštívil Avignon krátce po sametové revoluci, když se nám konečně otevřely hranice na západ. Byť s prázdnými peněženkami jsme museli během dvou let projet snad všechny do té doby zapovězené státy a vidět na vlastní oči vše, co do té doby nebylo možné. Mladí tomu asi nebudou věřit, ale fungovalo to tak, že v noci jsme spali za jízdy v rozhrkaném autobuse Karosa, ráno jsme dorazili do naplánovaného města, na veřejných záchodcích se jakžtakž dali dohromady a pak se pustili objevovat všechny ty krásy, co jsme si, v té době ještě v tištěných bedekrech, načetli.
Stál jsem u kasy avignonského papežského paláce ten den první. To byla jedna z mála výhod našeho tehdejšího cestování. Mnohé z toho, co jsem si pak tam měl šanci prohlédnout, si již po třiceti letech od návštěvy vybavuji pouze nad fotkami. Na jeden zážitek však nikdy nezapomenu. Vkročil jsem tehdy do úchvatného Velkého audienčního sálu, prakticky prázdné padesátimetrové dvoulodi s vysokým gotickým stropem. Tím, že tato palácová prostora byla prázdná, působila podmanivým dojmem, kde se návštěvník téměř ztrácel. Navíc byl jsem tam sám… Procházel jsem se pomalu z jedné strany na druhou, obdivoval v naprostém klidu žebrovou klenbu či fresky Posledního soudu. Na to se vážně nedá zapomenout.
Chci se tu však zmínit ještě o další vzpomínce. Není ani tak jedinečná pro Avignon, klidně byste ji mohli zasadit kamkoliv jinam v Provence. Poté, co jsem se dostal do uliček pod papežský palác směrem k hradbám, natrefil jsem kromě všudypřítomných turistických lákadel také na místa, která patřila výhradně místním obyvatelům. Spíše těm starším, kteří mají spoustu volného času a tráví teplé letní dny na lavičkách v parcích ve stínu košatých pinií. Kupodivu se shlukovali po skupinkách a při pozorném pohledu mi neuniklo, že se náramně baví koulenou… No pod tímto názvem si málokdo něco vybaví, oni prostě hráli oblíbenou společenskou hru pétanque.
Zpravidla se přítomní rozdělí do dvou družstev, mladí či staří, muži či ženy, pohybliví či ti méně ohrabaní, všechno jedno. Při pétanque jsou si všichni rovni. Smyslem je dostat zpravidla duté kovové koule co nejblíže k cíli, který tvoří dřevěná kulička, tzv. prasátko. Hraje se to na rovném písčitém plácku, který má na všechny strany minimálně deset metrů. Co možná nejdál se pak hodí prasátko a ostatní se k němu chtějí co nejtěsněji přiblížit. Soupeři si mohou koule navzájem odrážet, může se posouvat vyražením i ono prasátko. Hrál jsem to v životě již mnohokrát, přiznám se, že těžce nesu právě to nepřející vyrážení mých koulí. Takové velké člověče nezlob se…
Kdykoliv otevřu dobré červené víno z jižní Francie, na avignonský park o letním dopoledni s partou francouzských důchodců hrajících pétanque si vzpomenu. Pohoda nad hrou, ženy probírající novinky ze svých domácností, chlapi pokuřující doutníčky u diskuse o aktuální politice či fotbalových výsledcích, nedaleko stolek s otevřenou lahvičkou vína a pár skleniček, má někdo lepší představu o penzi? Právě na to jsem myslel minulý týden, když jsem si domů přinesl červené víno z languedocké apelace Minervois.
Vinařství La Tour Saint Martin čili věž svatého Martina, patřící jako obvykle do místního vinařského družstva. Parádně udělané víno ze standardní směsky pro jižní Rhônu, složené ze Syrahu, Carignanu, Grenache a Cinsaultu. Víno tmavě rubínové barvy, elegantní vůně po ostružinách s příměsí koření a lékořice. Kulaťoučké taniny ztrácející se v dlouhé dochuti.
Moc se mi líbil komentář k tomuto vínu na webu vinařství. „Někdy, když ochutnáte některé víno, přepadne vás nostalgie díky vzpomínkám na minulost. Vrátíte se o mnoho let zpět, když vás babička vzala do lesa na divoké ostružiny. Odměna za všechny ty škrábance byla nezapomenutelná. Vůně a chuť ostružinového sorbetu, která se vám navždy uhnízdí ve smyslech. Vybaví se vám v ten správný moment, třeba právě nad otevřenou lahví vína z Minervois.“
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat