Tu a tam se v mých textech zmíním, jak se snažím konkurovat zkušeným vinařům z celého světa. Na mikro vinici zabírající třetinu naší zahrady na Plzeňsku, kousek od zříceniny hradu Buben, již téměř jedno desetiletí sklízím hrozny. Několik posledních let jich je už tolik, že se pouštím i do lisování a poté ze rmutu nechávám fermentovat víno. No, víno… Z vinné révy to je, alkohol to má taky, jen tu technologii výroby musím ještě vyladit. Z loňské úrody se mi podařilo dotáhnout do finále tři pětilitrové demižony hroznového vína a jeden demižon vína šípkového. Proč to rekapituluji, když pozorní čtenáři mé snažení sledují?
Máme tu květen, nejvyšší čas začít ochutnávat nový ročník. Teda v průběhu zrání jsem si již pár skleniček dal, ale znáte to. V červeném víně mi stále poletovaly drobné částečky kalů, bílé pak dlouhý čas perlilo, nakonec jsem musel v červeném bojovat i s těkavkami. Za pomoci rad zkušených vinařů z Vinařského domu Kopeček jsem je díky přidání P.V.P.P. porazil. Vůně i chuť téměř přijatelná, jen kdyby surovina měla na začátku vyšší extrakt. Kyselinky je ve víně víc, než je žádoucí, asi bych potlesk při degustaci ještě nesklidil. Třeba se letos bude dařit víc…
Když ne já, tak kdo z mých jmenovců je na tom líp? Znám vlastně jen tři vinaře stejného jména, jejichž vína jsem ochutnával. Vždycky mě potěší, když se na stole dívám na lahev a na její etiketě čtu, že to je víno od Svobody. Já vím, s takto profláknutým českým příjmením se není co divit, ale co nadělám, když se mí rodiče nejmenovali Bízovi, Sůkalovi nebo Volaříkovi?
Před deseti lety jsme při našich návštěvách otevřených sklepů spali s Danou v Starém Poddvorově, ve vinném sklepě Na Višicku u Karla Svobody. Byl to bohém, protáhl nás kolem sudů, keramických i plastových nádob s desítkami vzorků, rád o nich poutavě vyprávěl. Čas jsme měli, a tak se příjemně bavili. Po poctivém přechutnávání jsme podlehli a některá z aromatických vín ze sovětských odrůd připomínajících bonpari jsme si i jako kuriozitu odvezli do Prahy.
S čistou hlavou jsme si to pak vyčítali, zvláště ve srovnání se špičkovými víny zakoupenými druhý den po ochutnávkách na otevřených sklepech. Kdo však má rád dobrou zábavu ve sklepě u pohodového moravského malovinaře za pár korun útraty, proč ne, docela dobrý tip na prázdninový cíl skupiny kamarádů na kolech s možností přespání.
Na druhého z uvedených vinařů jsem narazil v Žilině. Ve vinotéce u pana Vanka, o kterém jsem se tu již párkrát zmiňoval. Měl tam špičková slovenská vína, ale i zajímavá zahraniční. Mimo jiné mě upozornil na víno od jednoho rakouského vinaře slovenského původu. A tak to vlastně nebyl Svoboda, ale Sloboda. To se dá uznat, ne?
Weingut Fabian Sloboda je vinařství z Podersdorfu am See z Burgenlandu, nacházející se u Neusiedlerského jezera. Koupil jsem si tehdy od něho za sedm euro jednu lahev Sauvignon blanc, ročník 2010. Příjemné svěží víno z mé oblíbené odrůdy, nenašli byste v něm ani černý rybíz či angrešt, ani kopřivové tóny. Spíš to bylo víno francouzského švihu s velmi jemnou aromatikou bílých broskví.
Otevřeli jsme jich ten večer víc, ochutnali jsme jeho Irsai Oliver, ten se v Bílovicích dělá dost dobře, Ryzlink vlašský a nakonec Frankovku. Všechno to byla vína z ročníku 2018. Jak je zhodnotit? Třeba takto…
Velké Bílovice jsou největší vinařskou obcí na Moravě. Znám odtud dobře zhruba desítku špičkových vinařů, kteří se umisťují na čelních místech našich i mezinárodních soutěží. Znám i pár těch, co jsou známí na lokální úrovni, a jejichž vína si rád při návštěvách Bílovic zakoupím. A pak jsou tu desítky těch, o kterých jsem nikdy neslyšel. Vína dělat určitě umí, ale při mých nákupech se na ně nedostane. A tak to tak nechme.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat