První zastavení na Vinobraní v Edenu

 

Letošní podzim pro nás milovníky vína moc dobře nezačíná. Vypadá to, že se bude jedna akce za druhou rušit, přece jen na pražských vinobraních se scházívá pravidelně mnohem více než jen sto osob. Organizátoři tak nemají na výběr. Buď z toho udělat nezajímavou akci, bez programu a s rozestupy mezi stánky natolik velikými, aby se tam lidé nepotkávali, případně pozvat prodejce neatraktivních vín, nebo to raději hned preventivně zrušit. O to víc jsem rád, že se minulý týden obchodní centrum Eden spolu s Branko Černým a jeho Králem vín do jednoho z těch menších vinobraní společně pustili. A věřte, z mého pohledu jednoho z účastníků vinobraní v Edenu, bylo to tam fajn.

Patnáct stánků jednotlivých vinařů, a ještě jeden navíc s burčákem… Od třinácté hodiny jsem je spolu s mými kamarády obcházel, povídal si s vinaři, či obchoďáky, koštoval, chválil, zkrátka užíval si dobrá vína. Bylo by škoda se tu nepokusit o krátký report, abyste vy, co jste se tam nedostali, zaznamenali, co vám letos uniklo. Zvolím můj obvyklý přístup. Vytipuji u každého stánku jedno víno, co mne něčím zaujalo. Nemusí to být nutně to nejlepší, ale spíš, co mi utkvělo v hlavě a zaznamenal sem to do svých poznámek ve vydaném katalogu.

U stánku Chateau Mělník, vinařství pana Lobkowicze z mělnického zámku, mne letos zaujaly jejich pokusy s barikovými sudy. Téměř všechna vína v nich nějaký čas pobyla, jejich chuť proto nesla kouřový nádech dřeva a pochopitelně vanilky. Největším překvapením pro mne však bylo zařazení do degustace jednoho francouzského vína. Majitel vinařství totiž vlastní rovněž vinici v Bordeaux, a to Château Rousset. Vyrábí z ní typická vína pro tuto oblast, měli jsme možnost ochutnat směs převážně z Cabernet Sauvignonu a Merlotu, doplněnou trochou Malbecu. Víno mi nabídlo jemnou chuť, kde vedle klasických peckovin byly rovněž tóny černého rybízu, fialek a rebarbory, to vše doprovázené příjemnými taniny.

Podle katalogu v pořadí druhým vinařství bylo Nové vinařství z Drnholce. Toho jsem si užil ze všech stánků nejvíce a budu mu proto věnovat samostatný text. Jen, aby nevypadlo z prezentované nabídky pozoruhodných vín, tak se zmíním o jejich Ryzlinku rýnském z ročníku 2019, na němž vinařství vyvíjí novou metodu spojenou s delším nakvášením bílých hroznů na slupkách a zrníčkách. Pro technologii výroby bílých vín naprosto netypické dvou až třítýdenní ležení na slupkách vede k tomu, že se do vína dostane více zdraví prospěšných látek. Například se uvádí, že Resveratrolu, antioxidantu, který hledáme především v červených vínech, je nyní ve víně až sedmsetkrát více než při okamžitém lisování hroznů ihned po sklizni.

Vinařství Pavlovín, poměrně dost známé z obchodních center, mne zaujalo svým Cabernet Cortisem, ročník 2018 ve výběru z hroznů. Stále ještě poměrně málo známá odrůda mne vždy láká k ochutnání, pěstuji ji totiž rovněž pro zkoušku ve své vinici a jsem zvědavý, jaké víno z ní budu moci očekávat. Pavlovín prezentoval víno s pevným tělem a vyšším obsahem taninů, než bývá na moravská červená vína obvyklé, s pěkným ovocným aroma s dominancí černého bezu. Věřím, že se s podobnými víny od našich vinařů budu setkávat stále častěji.

Rodinné vinařství Gréger patří k těm, za kterými nelením vyrazit až k nim do Rakvic a přivézt si odtud větší zásobu vín. Znám je a nedám dopustit zejména na jejich červená vína. Však jsme se také domluvili, že mi přivezou na ochutnání zásilku nově nalahvovaných červených vín, která doposud ležela v dubových sudech. Když mám poukázat na jednu zajímavost, nebude to jednoduché. Mohl bych vybrat polosladkou Pálavu 2019 ve výběru z hroznů, nebo Hibernal Frizzante 2019 vyrobené jako MZV. Ale já zvolím Chardonnay, ročník 2019 v pozdním sběru. Bratři Grégrové se pokusili pofrancouzku o částečné ležení v použitých barikových sudech a musím je pochválit. Bylo to tak akorát a vyšlo z toho celkově moc dobré pití.

O vinařství Tanzberg jsem tu psal nedávno. Opět mne zaujala spíše jejich červená vína. Standardně velmi dobrý byl jejich Maharal 2016 v pozdním sběru, cuvée Cabernet Sauvignonu a Merlotu. Tmavě rubínová barva, bohatá vůně a chuť s tóny sušených švestek, vanilky, kávy a čokolády. jako zajímavost bych však chtěl uvést málo obvyklý Pinot Meunier, ročník 2017 v pozdním sběru. Tyto hrozny používá vinařství jako blanc de noir do sektů, ale z této sklizně z nich vyrobilo rovněž červené víno. Kdo ho dosud nepil, jde o lehčí typ červeného vína, které se vyznačuje světle rubínovou barvou s cihlově červenými odlesky. Ve vůni možná malinová šťáva s tóny hořkých mandlí. Chuť je svěží, ovocná, jemně kořenitá.

Další z top vinařství na vinobraní bylo Vican Rodinné vinařství Mikulov. Asi bych mohl poukázat na jakékoliv víno z jejich nabídky a ve svém hodnocení bych se nespletl. Dlouho jsem před kamarády vyzdvihoval jejich povedené Sylvánské zelené 2019 v pozdním sběru, ale nakonec se zmíním o jiném víně. Je to kuriozita, na kterou narazíte velice zřídka. Tramín červený vyrobený v kvevri, ročník 2018, MZV. Toto víno ze speciálních hliněných amfor, ve kterých nakvašené hrozny fermentují na slupkách po dobu minimálně šesti měsíců, dostává díky tomu zcela atypickou barvu, vůni i chuť. Tato vína jsou typická pro Gruzii, mám však radost, že se s nimi v poslední době setkávám stále častěji i u moravských vinařů. Jak se říká, napoprvé mnohé neosloví, s každou další vypitou lahví však zachutnají více a více.

Přemýšlím o dalším prezentovaném Vinařství Baláž. Ochutnával jsem postupně jejich vzorky a vína mi chutnala. Jen jsem z nich měl takový pocit, že voněla všechna hodně podobně, jako by se na nich podepsala technologie výroby tohoto vinařství… Jako zajímavost bych zde uvedl Savilon, ročník 2019, zatříděný jako jakostní víno. Šlo o polosuché aromatické víno, ve svém výrazu hodně podobné odrůdě Sauvignon, ačkoliv tato odrůda není ani jedním z rodičů. Jde o křížení Merlanu s Rakišem (Villard blanc a Veltlínské červené rané).  

Skutečný Sauvignon jsem pak přechutnal ve Vinařství Fabikovič. Kdo má rád pohádku spojenou s vínem, tady se hned jedna nabízí. Hrozny se totiž sbírají výhradně v noci za úplňku. Zda se to na víně projevuje si neodvažuji hodnotit, ale chutnalo. Víno mělo medově zlatou barvu, ve vůni ovocné tóny, spíše do broskví a meruněk. V chuti pak bylo možno dohledat celou paletu vyzrálého ovoce. 

Zajímá vás, co se tam nabízelo dál? Nechme si to do druhé části, rád se s vámi o své poznámky podělím…

Rodan

Interview

 

Přišlo mi pozvání od jedné významné tuzemské redakce. Oslovují české manažery, kteří vedle své náročné práce nacházejí čas na své záliby. Proč ne? Kývnul jsem na to, že si s nimi popovídám. Rád povyprávím o tom, jak jsem propadl kultuře vína, objevování českých i zahraničních šampionů, nejraději přímo při návštěvách u vinařů či při výletech do vybraných špičkových terroir, kde se vinné révě mimořádně daří a ona se pak odvděčí tím, že vše, co dostala do vínku, předá dál do vína. Současně se však nemohu vyhnout ani zmínce o založení mé malé vinice, práce v ní od jarního střihu, až po podzimní sklizeň, ani mým neobratným pokusům o výrobu vlastního vína. Určitě dojde i na to, jak jsme se s Jardou rozhodli o víně psát do našeho blogu příběhy, zážitky a neobvyklé souvislosti. Jak nám to přináší pocit sebeuspokojení, že náš koníček má nějaký smysl, a život jen tak neplyne mezi prsty, ale dokážeme si zaznamenat to, co stojí za to si občas připomenout a případně to předat dál.

Určitě dostanu otázku, jak jsem se k vínu dostal. Kdo nás čte pravidelně, určitě už zachytil, jaké to bylo u mne poprvé, co jsem si vzal do ruky sklenku, nalil, přivoněl a ochutnal… Ale asi jsem se ještě nezmínil, proč právě u mne vyhrálo víno a proč jsem mu začal nadbíhat tak urputně. Když si to tak promítám v hlavě, dostal jsem se k poznání, že víno není jen alkohol, poměrně pozdě, někdy po mé čtyřicítce. Nemohu říci, že bych se do té doby zapřisáhle alkoholu vyhýbal, ani to, že by sklenka byla něčím, bez čeho bych se nemohl obejít. Spíš postupně, jak se člověk zapojuje do společnosti svých spolužáků, přátel, kolegů či sousedů, stávají se nápoje obsahující alkohol komunikačními nástroji, díky nimž se navazují a udržují vztahy, obohacující život nebo rozvíjející tvorbu a reprodukční kulturu, případně přinášející řešení k dosahování osobních a pracovních cílů.

Každá životní etapa má své. Vyrostl jsem v době, kdy jsme se hrdě hlásili k českému pivu, neopomínali jsme zdůrazňovat jeho kvalitu na světové úrovni, kdykoliv jsme se dostali za hranice naší země a měli možnost ochutnat i piva odjinud. Mohl bych tu jmenovat spoustu kamarádů, s nimiž jsem si rád dal půllitr piva, patřilo to tehdy k našemu stylu života a bylo nám s ním dobře. Byť nás čas odvlál různými směry, dodneška na to vzpomínám. A pokud si něco nevybavím, připomenou mi to prožitky popsané v některém z příštích žraloků…

Pak jsem dostal možnost pravidelně jezdit do Anglie a do Irska. Moji hostitelé mne uvedli do jejich světa dobré whisky, jak té jemnější irské, tak té výraznější skotské single maltky. Pochopitelně se nedá zapomenout na návštěvu původní distilerky Jameson v dublinském Irish Whiskey Corner, kde jsme absolvovali přednášku se slepou degustací, díky čemuž jsem si odvezl domů diplom Certified Irish Whiskey Taster… Určitě si budu také připomínat řadu večerů v ISACA CZ s panem Brožem, se kterým jsme se v jeho přednáškách toulali po skotské vysočině i přilehlých ostrovech a studovali jednotlivé vzorky z místních palíren.

Cokoliv ve svém životě dělám, snažím se v tom vynikat. A to platí i o mých zálibách. Ať už to byl v mládí sport, později pak amatérské divadlo či literární tvorba, pustil jsem se do toho vždy se vším úsilím, kterého jsem byl schopen. Pak nastala éra, spojená s budováním pracovní kariéry. Podařilo se dosáhnout zajímavých výsledků, za které si mne okolí cenilo, ale začalo to kolidovat s osobním životem, dvanáctihodinový pracovní den provázený stresy mne přestal naplňovat. Když se k tomu přidaly zdravotní potíže, musel jsem to řešit. Tehdy mi lékařka doporučila vrátit se do normálu, omezit pracovní nasazení a začít odpočívat, nejlépe i změnit práci, a hlavně si pro volné chvíle najít koníček, který mi opět umožní žít spokojený život. Váhal jsem, nebylo to právě jednoduché, mnohé se muselo změnit, ale nakonec jsem se touto cestou vydal…

Dodnes si pamatuji mou první návštěvu vinařství v Čejkovicích, všechno tam pro mne bylo nové a já nevycházel z údivu. Právě od té chvíle jsem věděl, že to tak má být, že musím všechno, co se týká vína lépe poznat. Ten večer to u mne vyhrála kultura vína spojená s poznáváním, proč jsou některá vína lepší než druhá, jak se pěstují hrozny a vyrábí víno. Nemohu ani opominout, že jsem se díky vínu měl šanci potkat s fajn lidmi, kteří za to stáli a měli mi co říct. No, a jak to dopadlo? To už si tu na stránkách našeho blogu můžete přečíst sami.

Rodan

Jak má vypadat správná degustace?

To je takzvaně otázka do pranice. Tolik degustací jako tento rok jsem ještě nikdy nenavštívil, proto mě často napadá provádět po návštěvě každé další jisté zhodnocení. Pokud by existoval nějaký kontrolní seznam, asi bych hodnotil na prvním místě skladbu degustovaných vín a odbornou úroveň sommeliéra. Jsou ale i takzvané měkké faktory, případně dovednosti, které jsou také nazývány soft skills. Každý člověk má vrozené a rozvinuté nějaké měkké dovednosti, schopnosti a osobnostní vlastnosti, které jej předurčují lépe či hůře vykonávat určitou profesi.

Touto krátkou odbočkou se chci dostat k degustaci, na které jsme s Rodanem objevovali poklady Toskánska. Přidanou hodnotou bylo náhodné setkání s kamarády, se kterými se potkávám na jiných degustacích a po ukončení degustace krátké společné posezení u lahve vína. Za sebe mohu říci, že jsem se výborně bavil. Ale to hodně předbíhám.

Degustaci vedl Mikuláš Duda ze společnosti VinoDoc, která se specializuje na italská vína. Organizačně mají vždy všechno zajištěné. Velkou výhodou jsou vlastní prostory na Pankráci, což je tak trochu nevýhoda pro mě, protože to mám daleko domů. Tyto prostory jsou vybaveny vším potřebným včetně projektoru, plátna a vůbec veškeré informační a komunikační techniky. Krásné sklenice a dokonalé toskánské občerstvení vše skvěle doplní. A teď se vracím na počáteční otázku a sice jak má správná degustace vypadat?

Představte si deset degustovaných vzorků. Ke každému vzorku trefný popis vína, vinifikace, vinaře. Do toho nějaké fotky, osobní zkušenost, zážitky ze setkání s vinařem. Navíc občas nějaká perlička, „specialita“, kterou nikde jinde na světě zaručeně nenajdete. Třeba jak sedmdesátiletí staříci kopali 6 roků sklep. To bylo mimochodem vinařství v Castello di Monsanto. To vše je umocněno velmi poutavým a sebejistým výkladem. Takhle nějak si představuju správnou degustaci. Ten opačný případ,  a to sice znalce neschopného však souvisle promluvit, si určitě dokážete představit.

Teď se ale pojďme podívat na vína. Už jsem psal v jednom článku s názvem Toskánská Maremma o apelaci Morellino di Scansano DOCG. Nebude překvapením, že když nám Mikuláš nabídl toto víno z vinařství Podere 414, bylo to jedno ze tří vín, které jsem si velice užil. Jeho barva je intenzivní, hluboká, ve vůni pak nechybí elegantní tóny zralých peckovin. Chuť je plná, šťavnatá, s harmonickou kyselinkou a sametovými tříslovinami s hedvábným odchodem. Sangiovese v celé své kráse.

To druhé bylo Bolgheri Rosso Superiore "Castello di Bolgheri" DOC 2016. Představte si víno, které dostane 95 bodů od Parkera a Decanter dá 96. Barva vína je intenzivní, aroma komplexní, s tóny zralého bobulového ovoce, sladkého koření, pepře nebo fialky. Chuť je plná, dobře strukturovaná a dlouhotrvající. Dominují koncentrované tóny černého rybízu, ostružin nebo borůvek, nechybí lékořice, pepř nebo jemné animální tóny kůže. Taniny jsou sofistikované a vyzrálé. Tato směs Bordeaux odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot a Cabernet Franc je nezapomenutelná. Cena kolem 65 Euro tomu ovšem odpovídá.

Třetím vínem bylo Chianti Classico "Il Poggio" Riserva DOCG 2015. Degustovali jsme ještě ročníky 2013 a 2012, ale tento nejmladší u mě vyhrál. Vinařství Castello di Monsanto založil v roce 1960 milánský textilní magnát Aldo Bianchi, který byl totálně okouzlen nádherným pohledem na zvlněnou krajinu Val d’Elsa z terasy Castello di Monsanto. Hospodářství koupil a začal ho se svým synem Fabriziem přeměňovat ve vinařství. Myslím, že se jim to podařilo.

Co na to říkáš, Rodane?

Oceňuji, že se Jarda snažil čistě auditorsky uchopit klady právě proběhlé degustace. Zcela nezávisle, a aniž bychom se o tom bavili, jsem na něco podobného myslel i já. Proč? Zvažujeme uspořádání řízené degustace několika chorvatských vín, ke které náš blog nabídl partnerství. Jednak bychom rádi o tom pro naše čtenáře něco napsali a jednak není vyloučeno, že bychom se ujali vedení celé ochutnávky. Takže, čím bychom se mohli inspirovat?

Něco tu už zaznělo. Je důležité, když přítomní zájemci o dobrá vína nemají pocit, že je chcete opít. Přišli především z důvodu, že jim chcete otevřít vrátka k vínům, která dosud nepili a v některých případech z různých důvodů ani pít nebudou. Z toho plyne, že není důležité nalévat plné sklenky, ale především jim co nejvíce o daném víně prozradit. Takže včerejší volba cesty k informacím o daných vínech byla víc než dobrá. Mám rád, když sommelier nejprve něco řekne, pak si to můžete pro zapamatování ještě znovu přečíst na slajdech, přičemž je to navíc doloženo hezkou fotografií, a nakonec je zážitek umocněn ochutnáním každého vzorku vína. Slyšíte jak o charakteristice vína, tak o vinařství i o lokalitě, kde se hrozny pěstují a vína vyrábí. A jak už napsal Jarda, když to podává někdo, kdo vinařství navštívil, s vinařem se o vínech bavil, doloží to vtipnou historkou, tak mu uvěříte úplně všechno, i kdyby to třeba bylo trochu jinak… Nebojte se, pokud se někdy potkáme na naší degustaci, nic si vymýšlet nebudeme, ale pozveme si někoho, kdo osobní prožitky doplní.

Dovolte mi se zmínit i o ochutnávaných toskánských vínech. Nebudu opakovat již napsané, jen se podělím o své preference. Ne ve všem jsme se s Jardou včera shodli. Ale proč ne, když jsou všechna vína dobrá, tak ať máme každý svůj jazýček rozmlsaný trochu jinak. Vždyť o tom to je. Já měl včera takzvaně chlastací večer. Ne, že bych chtěl vypít všechno, ale pil jsem především vína, která mi chutnala, ničím nerušila, nepřekvapovaly mne v nich žádné příjemné ani nepříjemné tóny, nad kterými bych musel dlouho přemýšlet. Čím víc jsem si říkal, s tebou bych klidně pokračoval dál, nabídnul tě všem svým přátelům, zkrátka tebe je v jedné lahvi zatraceně málo, tím víc jsem byl spokojený a vlastně i šťastný.

U mne to vyhrál supertoskánec z Bolgheri. Nejsem ani tak absolutní fanda vín v Bordeaux stylu, obvykle tam na mne číhají bylinné tóny Cabernetu Sauvignon či nasládlost Merlotu, ale včerejší ukázka špičkového italského cuvée právě z těchto odrůd mne posadila na židli a já si do poznámek k němu označoval největší počet hvězdiček, co mohu vínům ve svém hodnocení udělit. Z přehlídky vín z vinice Il Poggio, což je vlastně první označené Cru pro odrůdu Sangiovese v zóně Chianti Classico, mne na rozdíl od Jardy okouzlilo víno z ročníku 2013. Možná už bylo nejdál, takříkajíc na vrcholu, možná jsem už v něm nehledal žádný další potenciál, ale pro mne bylo tady a teď tím nejpitelnějším vzorkem. Však jsem si ho nechal nalít do sklenky opakovaně, toto víno mne nezklamalo... A co Morellino di Scansano? Pominu-li, že ho ještě předběhla vína Il Poggio zbývajících dvou ročníků, tak doběhlo na čestném třetím místě. To taky není špatné, ne? Na druhou stranu bylo cenově nejpřístupnější, takže ekonomická poučka o hodnotě za peníze si přijde na své… Co závěrem? Myslím si, že kdo nezavítá do Toskánska, nebo alespoň na podobnou dobře připravenou degustaci, tak nemůže do světa italských vín proniknout.

Jarda a Rodan 

Vína od Jozefa Mikuše z Doľan

Jsou vinařství, kam vás to přímo magneticky přitahuje, usilovně telefonujete s vinařem, kdy si na vás najde čas, domlouváte večerní posezení, pak na to dlouho vzpomínáte. Pak jsou vinařství, kde nic takového neplánujete, ale pokaždé, když pojedete kolem, tak zastavíte a nakládáte několik krabic s víny do auta… Dvě podmínky to má, po prvním náhodném pokusu zjistíte, že to jsou zatraceně dobrá vína, a pak, že mají strategicky položené vinařství s podnikovou prodejnou v Doľanech přímo na spojnici z vinařské obce Modra směrem k Holíči a moravskému Hodonínu.

Jeden čas jsem se pohyboval v Malokarpatské vinohradnícké oblasti několikrát do roka. O některých návštěvách vinařství jsem tu už psal (o Sodomovi tady, o Mrvovi a Stankovi tady a o Terra Parna tady), a o některých vinařích se ještě psát chystám. Všechny tyto mé návštěvy však končily stejně. Cestou zpět do Čech to byla zastávka v JM Vinárstu v Doľanech.

Výrobou vína se zde zabývají tři generace z rodiny Mikušů, však také začali již v roce 1986 a pořád jim to docela dobře klape. Každý do toho vnáší to své, zkušenosti, tah na branku i snahu zavádět inovace… Obhospodařují 115 hektarů převážně nových výsadeb vinné révy mezi obcemi Doľany a Dolné Orešany, za kvalitu své úrody tak osobně ručí.

Když jsem u nich pravidelně nakupoval, měli svou nabídku rozdělenu do několika řad. Tou základní, na které se podílel mladý Marek, se nazývala prostě „Mikuš“. Ta, kterou bychom u nás řadili jako přívlastková vína v pozdním sběru, byla nazývána „Black Line“. A konečně ta nejprestižnější vína ve výběru z hroznů byla nazývána „Gold Line“. Většinou jsem si vybíral podle odrůd, ale snažil jsem si dávat do košíku především vína z obou nejvyšších řad. A jak mi vína chutnala?

Procházím poznámky a opět se mi vybavují zážitky s jejich víny. Z bílých vzpomínám na fantastický muškát moravský, krásné suché víno z ročníku 2009, ještě téměř z panenské sklizně z výsadby 2004. Víno s jemným muškátovým buketem s nižšími kyselinami, což se promítlo do lehce nasládlé chutě. Moc mi chutnal také jejich Ryzlink rýnský, suché víno z ročníku 2010. Zakoupil jsem si ho na jejich doporučení a udělal jsem moc dobře. Šlo o plné a harmonické víno s typickým květinovým aromatem lipových květů, ve vůni medově olejnaté tóny. Pro zjemnění kyselin leželo delší dobu na kvasnicových kalech. Do třetice bych se zmínil ještě o Rulandském šedém, suchém vínu z ročníku 2014. Víno mělo čarovnou zlatožlutou barvu s růžovými tóny, bylo plné a extraktivní s jemnou kořenitou vůní, chuť byla dlouhá, harmonická s dobře sladěnými kyselinkami.

Pokud bych tu měl představit vína z modrých hroznů, tak to u mne vyhrál jejich Alibernet, suché víno z ročníku 2011 školené v barrique, před Rulandským modrým, suchým vínem z ročníku 2009. Alibernet měl úžasně intenzivní tmavočervenou až modře inkoustovou barvu. Voněl po černém rybízu, paprice a máku. Barikové sudy mu dodaly vanilkovo dýmový nádech. Oproti tomu byl jejich Pinot Noir světle červený s nahnědlými okraji, voněl i chutnal po červeném ovoci, třešních, jahodách, malinách a višních. Měl bych uvést do třetice ještě jedno červené víno. Tak jo. Koupil jsem si jejich Merlot. Jenže… Měl dovětek: „Biele z modreho“… Nabízeli ho jako klaret, v jejich podání bílé víno s jemným nádechem růžové barvy. Vůně a chuť byla po třešňovém kompotu a švestkách. Já jsem v něm cítil i fíky… Za mne vysoké hodnocení.

Na závěr přidám jednu perličku. Vinařství nabízí ze svých vinohradů i víno z odrůdy Roesler. Že jste o ní ještě neslyšeli? Ani se nedivím, také jsem byl překvapený. Byla vyšlechtěna v Rakousku v sedmdesátých letech minulého století křížením odrůd Zweigeltrebe s dalším křížencem francouzské révy Seyve Villard 18-402 a Frankovky. Tato odrůda je pojmenována po zakládajícím řediteli významné rakouské vinařské školy Leonhardovi Roeslerovi. Toto víno má velmi tmavou barvu,  zajímavou aromatiku a robustní taniny. Hlavní výhodou však je, že se jedná o tzv. PIWI odrůdu, která odolává vysokým mrazům a není náchylná vůči moučnatce či perenospóře. Divíte, že jsem tomuto vínu podlehl? Doporučuji ochutnat…

Rodan

Poddvorovské sylvány

 

Má cesta od aromatických bílých vín k těm, ke kterým se zkrátka musíte propít, začala u mne Ryzlinkem rýnským a pak především Veltlínským zeleným.  Nebylo to z čista jasna, dlouho to trvalo, než jsem v nich našel zalíbení, ale jen co jsem je našel, tato vína mne okouzlila a lapila do svých sítí.  Loni jsem však popošel ještě o kousek dál a do sklenky jsem si už začal nalévat i Rulandské bílé. Znáte to, mnoho lidí v něm nachází různé květinové a ovocné tóny, šťavnatou kyselinku, ale já se málokdy dokázal přenést přes odrazující chlebovou kůrku… A z ničeho nic, najednou i u mne převážila elegance, harmonie, šťavnatost a extraktivní látky působící mohutně a plně.

Po zdolání tohoto stupínku přede mnou stál další. Sylvánské zelené… O svém vztahu k této odrůdě jsem psal již před létem v textu „První ze Sylvánů, před kterým poklekám“ (tady), kdy jsem popisoval své setkání se sylvánem z vinařství Krist z Milotic. Co setkání, to by nestačilo, byla to srážka v plné rychlosti. Šlo tehdy o neopakovatelný zážitek, kdy jsem z vína, které obvykle nevyhledávám, zůstal jedno odpoledne docela paf…

Pak následoval můj výlet třetí červnovou sobotu na otevřené sklepy do Nového a Starého Poddvorova, však jsem vám o tom taky ve svých textech něco napsal (první část tady a druhá část tady). Jako rychlý report to tehdy stačilo, ale spoustu zážitků jsem vám doteď zatajil. Co třeba? Například, že jsem putování po sklepech pojal jako Tour de Silvaner… S čerstvým záznamem vůně a chutě Kristova sylvánu v mé vinné paměti jsem šel od jednoho vinařství k druhému a všude jsem si obzvláště vychutnal ten jejich vzoreček Sylvánského zeleného. Do té doby, něž jsem začal takto vědecky bádat po jednotlivých otevřených sklepech, jsem vůbec netušil, jaké skvělé sylvány zde v Poddvorově umí vyprodukovat. Najednou to nebyly průměrné vzorky s vyšší kyselinkou s tóny citrusů a zelených jablek, ale vína, co krásně voněla po květinách, jemně a podmanivě,  a v chuti bylo možno najít rovněž spoustu jemných ovocných tónů.

Na první sylván jsem narazil u Marka Gertnera. A z jeho dvanácti nabízených vín toto dopadlo v mém hodnocení úplně nejlépe. Nakupoval jsem pak od něho i další zajímavá vína, chutnala mi šardonka, veltlín, bílá rulanda sur lie i Dornelder, ale jeho Sylvánské zelené 2018 dostalo nejvíce hvězdiček… Voňavý, ovocitý, tělo mohlo být ještě plnější, ale omlouvám ho, protože byl jen v jakostce, ale dohromady z mého pohledu krásně pitelný.

Další zastávku jsem udělal ve vinařství Milana Vašíčka. Rovněž nabízel Sylvánské zelené z ročníku 2018, přesto bylo stále velmi živé, možná s drobet vyšší kyselinkou, než bych si přál. Také bylo nakonec jediným vínem této odrůdy, které jsem si z Poddvorova neodvážel domů.

Hodně mi chutnal sylván od Ondry Konečného z vinařství Vitisberg. Rozhodně nejvoňavější ze všech, co se na otevřených sklepech nabízely. Voňavý, chutný, možná by nemusel být takový lehoučký, mohl mít plnější tělo.

Kdyby mne nepřemohly všechny ochutnávané vzorky po celodenních ochutnávkách, přidal bych sem ještě aktuální hodnocení Sylvánského zeleného od Tomáše Bařiny ze Starého Poddvorova. Letos jsem osobně návštěvu jeho vinařství nestihl, musel mi tak se zážitky pomoci Mirek z naší skupiny nadšených vínomilců (tady). Abych vás o nic neochudil, zapátral jsem po poznámkách z loňského ročníku. U jeho Sylvánského zeleného jsem si napsal, že mělo jiskrnou barvu s velice pěknou strukturou. Bylo hodně ovocité, ale ani ne tak po čerstvém ovoci, spíše šlo do sladkých sušených plodů. Vše bylo doplněno pikantní kyselinkou, která v chuti umocňovala velmi pěkný celkový zážitek.

Vinaři nabízeli na letošních otevřených sklepech Nového a Starého Poddvorova velmi pěkná vína, spoustu z nich jsem si pak přivezl domů. Bylo mezi nimi i několik parádních sylvánů. Když je teď postupně popíjím, připomínají mi, že tato pomalu mizící odrůda zdaleka neřekla své poslední slovo.

Rodan