Vracel jsem se z auditu, auto ukrajovalo kilometry z dlouhé cesty domů, bylo pošmourno, lehce mrholilo, a já se už nemohl dočkat, až zaparkuji v Praze dřív, než padne mlha. Chtěl jsem co nejrychleji využít chvil, kdy se nemusím s námahou držet klikaté silnice s očima na šťopkách těsně u předního skla. Vyjel jsem z lesů na úpatí Krušných hor, minul jsem Chomutov a blížil se k Lounům. Ráz krajiny se začal měnit, vjížděl jsem do Českého Středohoří s dominantními vulkanickými kopci. Já tu na severu vyrostl, bere mě to u srdce, když vidím charakteristické vrcholy, které jinde u nás prakticky najdete.
Míjel jsem odbočku na Chlumčany, když tu mě zarazila cedule upozorňující na vinařství Wilomenna. Vždyť to já znám… Uvědomil jsem si, že už pár let potkávám při různých příležitostech Lubomíra Bílíka, který se po úspěšné anabázi na pozici enologa pražského vinařství Salabka před deseti lety přesunul sem na sever, do vinařství pod Chlumem. Líbí se mi, když se rozpovídá, jak se tu pokouší navázat na historickou tradici pěstování vína na Lounsku, na vinicích s jedinečným vulkanickým podložím. Tyto vinice tu vznikaly již za Karla IV., poté však pěstování vinné révy nepřál osud, především ochlazení místního podnebí, ale i ohrožení révokazem. Drobní vinaři to tu udržovali jen tak v malém, většina pozemků však léta ležela ladem.
Lubomír se pustil do práce, část původních vinic obnovil, vyklučil a zasázel nové odrůdy, část nové půdy dokoupil a rovněž osázel. Určitě stojí za zmínku, že některé původní klony spojené s místní tradicí, třeba milerku nebo svatovavřinecké, se pokusil zachránit, namnožit a znovu zasázet. Před nedávnem se do práce ve vinařství navíc zapojila i jeho dcera Kateřina, která od něho přebírá starost o výrobu a prodej vína. Do začátku dala vinařství svou tvář schovanou právě pod změnou názvu. Wilommena, čtěte z toho vulkanické víno, a mladistvá energie, trocha těch vylomenin…
Od prvních ročníků, co jsem začal vína z vinařství pod Chlumem ochutnávat, jsem registroval, že jsou to vína trochu jiná, než si vozím domů z Moravy. Vinná réva rostoucí na vulkanickém podloží místních vinic přijímá minerální látky, díky kterým jsou pak vyrobená vína specifická. Čím dál víc si všímám jejich sofistikované, elegantní a šťavnaté chuti. V jednotlivých odrůdách mi trochu chyběla typická aromatika, Lubomír to dříve drobet maskoval výrobou různých cuvée především z původních zde vypěstovaných či dokupovaných hroznů.
Zareagoval jsem rychle. Ve vteřinách jsem se rozhodl, hodil tam blinkr doleva a sjel z hlavní silnice. Na kraji vesnice jsem okamžitě zaregistroval původní statek s výraznou cedulí: „Prodej mladého vína“. Veškeré obavy, že tu třeba uprostřed pracovního týdne nikoho nepotkám, vzaly brzo za své. Před vraty stálo auto a u něho telefonoval Lubomír. Sláva… Je fajn, když ve světě vína potkáte někoho, s kým už máte navázány přátelské vztahy. Hned mě pozval do vinařství, provedl sklepy se sudy a nerezovými tanky, a že musím ochutnat jejich čerstvě nalahvovaná mladá vína. Letos na to šli s dcerou jinak a moc se povedla…
Není jednoduché, když přijedete do vinařství autem a víte, že vás tak osmdesát kilometrů ještě čeká. Okamžitě jsem si vybavil hlášku Václava Postráneckého z filmových Bobulí. Opilý řidič, veselý vrah. Tak jsem musel postoupit něco, čemu se po celých dvacet let, co se intenzivně bavím vínem, vyhýbal. Dát si doušek do úst, poválet, pohrát si s vůní i chutí, ale nepolknout. Poctivě to pak odplivnout do odtokového kanálku. Ukrutné trápení, když jsou nabízená vína tak dobrá…
Všechna vína, co jsem dostal do sklenky mě okouzlila. Jak milerka, tak muškátek, sauvignon, solaris či šedá rulanda rozehrály aromatický koncert. Kdybych mohl, začal bych zpívat, tančit, bavit se vínem. Takhle jsem jen žadonil o zabalení všech mladých vín domů. Když mě to nepřejde a své kouzlo si uchovají při víkendovém koštu, příští týden mám znovu cestu okolo. Tentokrát pak už na to budu připravený a budu si objednávat vína najisto.
Povídali jsme si s Lubomírem o vinicích, které jsem zahlédl, jak vykukovaly zpoza protějšího kopce, vyprávěl mi o podařené loňské šardonce a o červených vínech vyškolených v dubových sudech. Vůbec se mi odtud nechtělo… Jenže, chtěl jsem dorazit domů ještě za světla a před tím, než na krajinu padne mlha. Musím to někdy domluvit a vytáhnout sem do vinařství Wilomenna Jardu, Evžena, Danu, Týnu a vůbec všechny, co mají rádi víno. Takovou jarní procházku s ochutnávkou vín na kvetoucích vulkanických vinicích a Lubomírovo povídání o jeho malém Toskánsku v Českém Středohoří, to chci rozhodně zažít.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat