Je tomu už pár let, co jsem v průběhu jedné své zakázky v Brně, mapoval po večerech výrobu vína v blízkém okolí. Zajistil jsem si na dva dny ubytování v nedalekých Dolních Kounicích. Už samo o sobě je toto město magické, pozůstatky kláštera Rosa Coeli jsou lákadlem pro turisty z celé republiky. Pro nás vinařské fandy jsou zde minimálně dva magnety, co nás sem přitahují. Vinařství Dva duby Jiřího Šebely a vinařství Regina Coeli pánů Václava Trpělky a Luboše Oulehly. A o tom druhém se tu teď chci zmínit.
Našel jsem si na mapě, že sídlo vinařství Regina Coeli je kousek za Kounicemi v obci Nové Bránice. Bylo pěkně, tak jsem se rozhodl. Zajdu si tam pěšky, projdu se a nevystavím se tak riziku, kdybych náhodou ochutnával vína, že bych pak řídil pod vlivem. Cesta tam byla fajn. Něco přes kilometr uteklo jako voda, k vinařství mne navedly cedule. Dvůr u haly už byl prázdný, přece jen, bylo po pracovní době a všichni už odešli. Nedalo mi to, když už jsem se sem táhnul, začal jsem od brány vinařství volat. Za chvíli z vinařství vyšel starší pán. Požádal jsem ho, zda bych si nemohl několik vín koupit. Ukázalo se, že je to osobě pan Václav Trpělka.
Že vinařství produkuje vynikající vína, to jsem už věděl dávno předem, ale doposud jsem neměl příležitost je ochutnat. Vinařství založili oba vinaři v roce 1991, dnes hospodaří na 30 ha vinic. Ve vinařství jsou samozřejmostí moderní technologie výroby, řízené kvašení a následné školení vína v nerezu či dubových sudech. Snaží se přistupovat k práci ve vinicích i při výrobě vína s péčí a láskou, projevuje se to pak na produkovaných vínech, která získávají mnohá ocenění, před nedávnem například titul Vinařství roku.
Odkud pochází ten zvláštní název vinařství? Souvisí to samozřejmě s nedalekými Dolními Koniceme a zdejším klášterem Rosa Coeli, do češtiny překládáno jako Růže nebeská. Původně se tak mělo vinařství jmenovat, ale pak se ukázalo, že je jiný místní vinař s registrací předběhl, a pánové museli své vinařství přejmenovat na Regina Coeli, do češtiny překládáno jako Královna nebeská.
Vinařství v této okrajové lokalitě Znojemské vinařské podoblasti navazuje na dávnou vinařskou historii, vinná réva se tu pěstovala již od 12. století. Nelze opominout ani místní půdní a klimatické podmínky. Zvláště vyhlášené Frankovce dávají nenapodobitelnou identitu zdejší štěrkopísky. Osvědčily se tu i další mezinárodní odrůdy, zejména Sauvignon, Chardonnay či Merlot.
Od nahodilého výběru vín jsme se s panem Trpělkou rozpovídali o jejich vínech, vzal mne do sklepa k nerezovým tankům, pak i dubovým sudům a malým vypáleným sudům typu barrique. A co ochutnávka? To víte, že na ni došlo. Týkala se právě vyhlášené Frankovky. Dostal jsem k porovnání dva vzorky. Jeden lehčí z nerezu, druhý pak s mohutnějším tělem ze sudu. Že bych si měl vybrat ten lepší? Není to jednoduchá otázka. Oba vzorky byly moc dobré. Odrůdově podařené, způsob výroby je pochopitelně od sebe oddělil, ale i tak si dokážu představit, jak je ochutnávám. První víno v pergole s přáteli, schovaní před sluníčkem, podáváno trochu podchlazené. Druhé v křesle, u krbu, v tichém rozjímání s mohutnou sklenkou v ruce.
Odnesl jsem si tehdy celou krabici šesti vín. Zatímco cesta tam byla odpočinkovou procházkou, cesta nazpátek s plnou krabicí, kterou jsem si přehazoval z jedné ruky do druhé, vůbec příjemná nebyla. Ale znáte to. Pokud si člověk dá cíl dělat vše pro to, aby si víno posléze užil, tak se dá vydržet snad úplně všechno. Z vín, která jsem potom doma přechutnal, u mne nejvíce uspěla ta červená. A sice Merlot a Rulandské modré. Hrozny pro obě vína pocházely z viniční trati Šibeniční hora v Doních Kounicích. Merlot jsem kupoval tři roky po sklizni hroznů. Víno neprošlo barikem a nebylo filtrováno. Ve vůni převažovaly tóny drobného zahradního ovoce s převahou černých třešní. K tomu aroma černé čokolády a čerstvé mleté kávy, vyvážené jemnou, ale zaznamenatelnou kyselinkou. Přirovnal jsem ho k vínům jižního charakteru.
Vedle toho Rulandské modré, rovněž kupované tři roky po sklizni, barikovými sudy prošlo. Ani to nebylo filtrováno. Víno disponovalo překvapivou kyselinkou, která pozvedávala chuť jahodové zavařeniny. V závěru z něho vystupovala harmonická nasládlost. Vedle těchto dvou červených vín jsem ochutnal i bílá vína Savignon, Pálavu, Rulandské šedé a růžové víno Zweigeltrebe rosé. I ta byla dobrá, ale takový zážitek, jako jsem si užil s víny červenými, mi nedala. Až někdy příště opět dostanu chuť zajít si procházkou pro krabici vín několik kilometrů do sousední obce, tak mi to prosím rozmluvte. Čas sice všechno postupně srovná, ale na návštěvu Regina Coeli do smrti nezapomenu.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat