Leckdo si řekne, ti Pražáci už neví, co roupama. I vlastní vinice by chtěli… Popravdě, taky vždy rád vyrazím za vínem na Moravu, nebo pokud nechci jet tak daleko, navštívím třeba některý z vinohradů rozprostírajících se podél Labe od Mělníka, přes Roudnici, Litoměřice až do Žernosek. Ale proč se neprojít po Praze a nepodívat se na některou z menších vinic? Proč si nedat skleničku dobrého vína z hroznů vypěstovaných právě na tom daném místě? Případně, proč si neužít některý ze svátků vína, které se zde organizují? To si pak říkám, že by těch vinic v Praze mohlo být i víc. Současně však vím, že myšlenka vracet moderní milionové město nazpátek do doby, kdy zde byly nezanedbatelné plochy vinic, je jistě nereálné. Tak si musím vystačit, že bydlím kousek od ulice Děkanská vinice, k zubaři jezdím po tramvajové trase na zastávku s názvem Vinice, občas projdu ulicemi Viniční, Nad vinicí či U vinice…
Díky podpoře městské části Prahy 2 se podařilo neskutečné. Na historickém místě, kde se minimálně od třináctého století vinná réva pěstovala, na místě, kde továrník Moritz Gröbe po navážkách z výstavby vinohradského železničního tunelu vybudoval zahradu a park s krásnou novorenesanční vilou, se podařilo zrekonstruovat nynější Havlíčkovy sady a na jižní stráni pak obnovit vinici osázením přes třináct tisíc vinných hlav. Charakteristické pro vinohrad je zde tradiční vedení révy uplatňováním svislého kordonu čili vertika.
Vinohradu na Grébovce vdechl v devadesátých letech život jako první zdejší vinař pan Tureček. Jsem rád, že jsem měl tu příležitost ho ve vinařství potkávat, když na tomto magickém místě Prahy rozjel výrobu vína. Poté, co se vinařství ujala jeho dcera Iveta Bulánková s manželem Pavlem a co byl vybudován krásný vinný sklep, rád zavítám do vinařství na ochutnání jejich vín a na kus příjemné řeči o všem, co je s tím spojeného. Často toho i využívám, když potřebuji radu, jak zvládat tu mou mini vinici na zahradě na Plzeňsku. Zas tak často to bohužel není, vinařství otevřené v pátek odpoledne většinou koliduje s mým dalším programem, ale alespoň při občasných ochutnávkách zvládám porovnávat, jak se jim v daném roce víno povedlo. A že se dobrému vínu u nich opravdu daří.
Mezi ochutnávanými víny na Grébovce vyhledávám především Rulandské modré a Neronet z červených vín a Hibernal z bílých. Rád si však nechám nalít do sklenky i některou z jejich sudovek, například Portugal, Milerku, Tramín či Solaris. Pokud mám něco vychválit, tak je to nečekaně barvířka Neronet, která si mne získala krásnou pitelností, opojnou vůní i chutí po černém bezu, rybízu a čokoládě.
K vinné révě z Grébovky mne přitahuje mnohem víc než jen obdiv ke zde vyprodukovanému vínu. Je to přesně deset let, když jsem se v brzkém jaru stavil ve vinařství na skleničku. Před vchodem do sklepa stála na schodech nádoba s proutky z právě prováděného jarního střihu vinice. A u toho cedulka nabádající Pražáky, aby si na svých balkónech pěstovali révu pro radost. Měl jsem v té době na zahradě první zasazenou řádku šesti sazenic stolních odrůd a zatoužil jsem logicky i po těch moštových vhodných k dosažení mého cíle. Toužil jsem si vyrobit pitelné víno z vlastnoručně vypěstovaných hroznů.
Takže základní pravidlo ekonomie se naplnilo. Nabídka se v ten správný čas střetla s poptávkou… Díky panu Bulánkovi jsem dosázel arovou vinici v údolí řeky Mže nad hradem Buben proutky z Grébovky. Jak jsem později zjistil, pochopitelně až co keře révy začaly plodit, mám od nich Müller Thurgau, Hibernal, Dornfelder, Rýnský ryzlink a Solaris.
Tím však mé dobrodružství na cestě za vlastním pěstováním hroznů neskončilo. To jsem se asi před čtyřmi lety opět stavil na Grébovce na letmý košt a na místě tam přechutnal, co nového vinařství nabízí. Povídali jsme si spolu s dalším hostem o révě a vínech opřeni o pult, aby to k nám vinař neměl se vzorky daleko. Řeč plynula až do chvíle, když jsem se optal na novou odrůdu Cabernet Cortis, křížence Cabernet Sauvignonu a Solarisu. Proslýchá se, že by to mohla být konečně vhodná cabernetová réva vhodná na pěstování do našich podmínek Čech a Moravy.
Pavel Bulánek to slyšel, usmál se a přiznal, že Cortis začali zkoušet. Právě v tancích fermentují panenskou sklizeň. A prý, zda nechceme ochutnat. Kdo by v té chvíli řekl ne? Já se rozhodně nebránil a kolega taky ne. Vzoreček byl takový, jaký v té chvíli mohl být. Už dokvašený, ale dosud nefiltrovaný, možná ještě částečně na kalech. Víno mělo velmi sytou, téměř inkoustovou barvu s výraznou viskozitou. Ve vůni bylo ovocité s tóny povidel, ostružin, tmavé čokolády a vanilky. V chuti mělo hodně intenzivní třísloviny s jemnou strukturovanou kyselinkou, určitě opět hořká čokoláda či káva. Moc dobré to bylo.
Jak to víno popíjím, vzpomněl jsem si na proutky, co jsem si kdysi z Grébovky přinesl. Srdce zaplesalo myšlenkou, odnést si dnes i Cabernet Cortis a pak ho píchnout do země v mé vinici. Pan Bulánek mne však musel zklamat. Dosud ho nestříhali… Chtěl jsem po něm alespoň kontakt, kde to kupovali, abych si tam pro dvě tři sazenice zajel. Natahoval mne s odpovědí, až to vyřešil. Tak tu teda na mne počkejte… Vytáhl zahradní nůžky a vyběhl do vinice. Zaradoval jsem se. Moc hezký pocit jsem měl, když jsem si pak nesl domů pět čerstvě ustřižených proutků Cabernet Cortisu.
Letos se mi z nich urodil první panenský hrozen. Přesně takový, jako byla chuť koštovaného vína. Ve šťávě plno tříslovin, kyselinka a typické cabernetové tóny. Čtyři z pěti sazenic se ujaly, když se bude dařit, mohu sklízet do osmi kilo hroznů, to by jeden pětilitrový demižon dalo. Až ho budu pít, vždy si vzpomenu na oblíbenou vinici na Grébovce a laskavého vinaře, Pavla Bulánka.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat