Přes osm hodin trval let z Prahy do Dushanbe, kde jsem v roce 2015 pracoval část roku jako zahraniční expert na ministerstvu financí středoasijské republiky Tádžikistán. A to jsem ještě musel mít štěstí a nečekat příliš dlouho na přestup v Istanbulu či Petrohradě. Život zde, alespoň jak jsem ho já mohl pracovně i soukromě poznat, byl poznamenaný několika faktory. Svou roli sehrával dlouhý společný historický vývoj země jako součásti SSSR, současná politická orientace na Rusko a všudypřítomné sunnitské muslimské vyznání většiny jeho obyvatel. Právě to poslední bylo největším problémem, proč jsem se v Dushanbe prakticky nedostal k ochutnání místního tádžického vína. Nakonec jsem částečně úspěšný byl, dojmy někdy popíšu v samostatném textu.
Úplně bez alkoholu tato země není, přece jen žije v Tádžikistánu kolem pěti procent Rusů, občas pak nějaký ten specialista v zahraniční firmě či bance. A vzhledem k tomu, že se cizinci zpravidla každý pátek sešli všichni v jedné ze tří hospod, kde se ve dvoumilionovém městě čepovalo pivo, tak to opravdu žádná sláva nebyla. Takže alkohol tu byl jen pro menšinu obyvatel, ke které jsem nějaký čas patřil i já. Co se týče prodeje, tak minimálně malý koutek s vodkou, koňaky či dovozovým vínem se dal najít v každé samoobsluze. Když procházím své poznámky a vybavuji si vzpomínky, dá se zjednodušeně mluvit o čtyřech oblastech, odkud zahraniční vína pocházela.
První skupina vín, kterou nemohu opominout, byla Evropa, zejména Francie, Itálie a Španělsko. Na jedné straně zajímavé vzorky, na druhé straně cenově mimo realitu. Víno, které si u nás můžete koupit do 300 Kč, zde přišlo zhruba na pětinásobek. Přesto jsem viděl rusky mluvící zákazníky, které si takové víno dali do košíku.
Druhá skupina, byla ruská vína, nejčastěji z velkého vinařství Fanagoria nacházejícího se na východním pobřeží Černého moře. Já jsem od nich ochutnal jednak Riesling (Nomernyj Rezerv), který měl daleko do úrovně svěžích moravských rýňáčků, a byť přiznával svou odrůdovost, byl pro mne mdle sladký. Mnohem spokojenější jsem byl s Pinot Noir, který byl prezentován v řadě Cru Lermont, postavené na ručním sběru a zrání v sudech. Vůně i chuť byla po černých třešních, ostružinách a švestkách. Dopíjel jsem ho druhý den, ale to už víno ztrácelo dech a tělo se mu rozpadlo.
Třetí skupina byla vína z Gruzie a Moldávie. To, co moldavským vínům u nás vytýkám, to zde bylo hlavním marketingovým tahákem. Všechna nabízená vína byla v polosladké či sladké variantě. Z ochutnaných moldavských vín mne nejvíce zaujal Pinot Franc pocházející z Garling Ciumai Moldova. Že jste o této odrůdě dosud neslyšeli? Však já taky ne. Každopádně mi přes ten vysoký cukr víno docela chutnalo, mělo sametovou chuť s kulatými taniny a vůní tabáku, fialky a černého jeřábu. Teprve po návratu domů jsem se pustil do pátrání. V žádné odborné publikaci jsem na tuto odrůdu nenarazil, až v jedné diskusi milovníků vína… Ve východní Evropě se termín Franc spojuje s původem, to značí víno z Francie. To nás vede k závěru, že moldavský Pinot Franc je ve skutečnosti francouzská odrůda Pinot Noir, i když vyrobený zřetelně po moldavsku, prakticky odrůdově nerozpoznatelně, nikdo by neřekl, že jde o to samé víno jako Pinot Noir z Burgundska.
Poslední vína, ke kterým jsem se v Dushanbe dostal, byla středoasijská vína z Kyrgyzie. Kupodivu mne ze všech zahraničních vín, co jsem na misi ochutnával, oslovila nejvíce. Dodnes si vzpomínám na víno starobylé odrůdy Saperavi, původem patrně z Gruzie. Jde o barvířku, víno mělo tmavě rubínovou barvu, vysoký obsah alkoholu a taninů. Úprava v sudu mu ubrala na trpkosti a přidala aroma kávy a vanilky. V chuti se ve víně projevoval mix přezrálých třešní a švestek.
Přes to všechno, co tu popisuji, mám pro vás jednu radu. Až někdy zavítáte na skok do Tádžikistánu, na víno zapomeňte, doporučuji místní koňak. Aromatické tóny sladkých rozinek potlačují alkohol a svádí k ochutnání, i když na rozdíl od vína to nikdy nebylo o více než jedné skleničce…
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat