Tak dlouho mne víno pokoušelo, tak dlouho jsem mu nadbíhal, až to přijít muselo. Rozhodl jsem se, že si ho vyrobím sám. A to z mých vlastních hroznů. Prvním předpokladem je logicky pozemek. Tak ten při troše vůle byl. Přiženil jsem se do rodiny, která jezdila celý život na chatu na Plzeňsko, nedaleko zříceniny hradu Buben v údolí řeky Mže. Časem jsme chatu získali se ženou pro vlastní použití, čímž jsem mohl disponovat i nevelkou zahradou. Teda u dvou lidí je to vždy o kompromisu, takže kromě lilií, levandulí a růží jsem si vybojoval dva záhony pro vinnou révu.
Do první výsadby šesti hlav jsem se pustil v roce 2009. Kupoval jsem je v jednom plzeňském zahradnictví, kde však můj záměr pěstovat moštové odrůdy pro výrobu vína nenaplnili. Takže šlo o odrůdy stolní, u nichž však odborná literatura nevyloučila, že by z nich šlo i lisovat víno. Červená Boskop Gloria, bílé Bianca a Muškát Alexandrijský…
Kdo to kdy zkoušel, tak ví, že si musíte počkat minimálně tři roky, než se dočkáte první úrody. To se dá jen obtížně vydržet. Při čekání na první hrozny jsem tedy nelenil a pustil se do rozšiřování vinice. Když už, tak už. Ze šesti hlav moc vína nevyrobíte, chce to minimálně naplnit jeden pětilitrový demižon stejné odrůdy.
Jako zahrádkář jsem se pustil do množení pravokořených sazeniček z toho, co jsem již pěstoval, a pak jsem získal další i od známých i při nahodilých návštěvách vinařů. Tentokrát šlo už výhradně o moštové odrůdy. Vinice se protahovala, přidaly se dvě řady a průlom nastal, když jsme si mohli od sousedního majitele dokoupit část vedlejšího pozemku. Po deseti letech tak mám zhruba jeden ar s osmdesáti hlavami vinné révy různých odrůd.
Vinohradničení mne chytlo a nepustilo. Zimní střih, jarní údržba vinice, letní zelené práce a ochrana révy před chorobami, podzimní boj se špačky a vosami, vinobraní na mé trati Nad Bubnem, to vše naplňuje prakticky všechny víkendy, které na chatě trávíme. Jenže… Už jsem psal, že je to na Plzeňsku. Pochopitelně globální oteplování přineslo i na toto území dostatečné letní teplo, aby hrozny dozrály. Negarantuje to však bezproblémový jarní start.
Po často krásném dubnu, kdy všechno pučí a na révě začnou lístky vystrkovat svá ouška, často z nich i vytahovat květy, přijde začátek května a je malér. Pár dní po sobě teplota v noci klesne pod nulu a je po všem. Už jsem to párkrát zažil. Réva sice dostane šanci na druhý pokus, ale prakticky o měsíc přišla a bude to pak muset celou vegetaci dohánět. Ani nasazení už není tak bohaté, mráz se na ní každopádně podepsal.
O tomto víkendu jsem jel na chatu s velkými obavami. Mrazivé noci v západních Čechách zazlobily, k tomu, abych v Praze všeho nechal a vyrazil do vinice zatápět ohně, tak k tomu jsem se pochopitelně nedostal. A asi bych byl přitom i celé osadě pro smích. Bohužel se letos opět zopakoval černý scénář. Celá vinice posmutněla, lístky i květy sežehnul mráz. To pak chodím mezi řádky a téměř se slzami v očích se snažím o nemožné, oživit mou milovanou révu.
Bavil jsem se o jarních mrazíkách se zkušenými vinaři. Bojují s tím všude, ale přece jen třeba na Moravě to přijde zřídka a pak se o tom desetiletí píše. Dostal jsem radu. Ona příroda to už tak zařídila. Má se v dané oblasti pěstovat to, co tam patří. A vinná réva na Plzeňsko nepatří. No nedám se, já s přírodou budu bojovat dál, přičemž zkrátka musím počítat s tím, že se mi ledoví muži občas pomstí.
Rodan
Žádné komentáře:
Okomentovat